Předvánoční shon kulminoval již tak, že nešlo v klidu nakoupit ani základní potřeby, jak jsem se přesvědčila, když jsem se po službě hned dopoledne vydala na úplně normální nákup, který naše domácnost potřebuje. Při průjezdu kolem nákupních středisek jsem zaznamenala fronty aut, které blokovaly provoz ještě stovky metrů před nájezdy do jejich parkovišť. Obloukem jsem se jim vyhýbala.

Letos jsme chystali opravdu dlouhé svátky. Když je nastavíme několika dny dalšího volna, vznikne většině lidí krásná a dlouhá zimní dovolená, kterou stráví „podle svého gusta“, jak nám vnucují různé reklamy a slogany.

Ne všichni mohou slavit

Ne každý ale bude moci odjet. A jsou to nejen nemocnice, média, záchranné složky a letiště, které musí zajistit nepřetržitý provoz. O těch se zpravidla ve svátečních zpravodajstvích mluví a ukazují se atraktivní obrázky z jejich práce. V práci ve zdravotnictví a sociálních službách bude ale mnoho dalších lidí, bez kterých by se neobešli pacienti dlouhodobé péče a obyvatelé domovů pro seniory a dalších typů zařízení pro lidi se zdravotním postižením.

Naše společnost se na tato zařízení dívá někdy s obavami, jindy skrz prsty a nechce vidět jejich potřebnost. Nechce přijmout, že pro mnoho lidí se závažným zdravotním postižením či devastující chronickou nemocí a křehkostí i nemocemi vysokého věku jsou a pravděpodobně budou jedním z mála možných útočišť, které jim společnost může nabídnout.

Jaká bude jejich podoba? Velké odloučené budovy, nebo menší komunitní zařízení? Jak by měli žít lidé, kteří potřebují pomoc téměř v každé z normálních aktivit každodenního života, včetně těch úplně nejzákladnějších? V jakých podmínkách by lidé v dlouhodobé péči měli pracovat? Před tím stále zavíráme oči, těžko hledáme řešení. Také proto je práce v těchto zařízeních tak těžká.

Díky, sociální pracovníci

Jejich zaměstnanci, zejména ženy, často pracují v obtížných pracovních podmínkách, jejich mzdy jsou nízké. Práce, kterou vykonávají, je nesmírně náročná nejen psychicky, ale i fyzicky, navíc zatížená neúnosnou administrativou.  Mnohá ze zmíněných zařízení jsem v posledních letech a měsících navštívila se svými kolegyněmi a kolegy, společně s lidmi v zařízeních se zabýváme kvalitou poskytované péče. Kromě některých dlouho ne/řešených problémů jako jsou integrace sociální a zdravotní péče, nevyhovující prostředí pro péči, nedostatek pracovníků, známe mnohé příklady dobré praxe ale i příběhy vzájemné podpory, kreativnosti a řešení situací, které zdánlivě řešení nemají.

V nevyhovujících podmínkách na pomezí zdravotní a sociální péče se pracuje opravdu těžko. Přesto i tady jsou Vánoce. Zejména díky opravdu osobnímu nasazení mnoha lidí, kteří učiní daleko více, než jim ukládají jejich povinnost a „standardy“. Na mnoha místech naší země a v mnoha neuvěřitelně odlehlých domovech a léčebnách vytvoří prostředí, v němž se budou i ti nejkřehčí a nejzranitelnější lidé, často zapomínaní i svými rodinami, cítit dobře a důstojně.

Obávám se, že si na tyto pracovníky nikdo z politiků ani jiných slavnostně vánočně naladěných komentátorů letošních Vánoc nevzpomene. Jejich práce zřejmě není pro naši společnost tolik atraktivní. Chtěla bych ale připomenout, že pro mnoho desítek tisíc lidí je nesmírně důležitá. Proto si myslím, že bychom jim alespoň takhle měli poděkovat a popřát krásné Vánoce. I když je budou díky své práci trávit podle trochu jiného harmonogramu než většina ostatních.

Autorka je předsedkyní České alzheimerovské společnosti, místopředsedkyní Alzheimer Europe a patronkou i60.cz