Byl překvapený, když ho z České televize oslovili s otázkou, zda by nechtěl tančit v soutěži StarDance. "Já? Devětapadesátiletý bývalý boxer? Já tančit neumím," říkal. Ale pak Rostislav Osička změnil názor: "Výzvy se mají přijímat v každém věku."

Chodil jste do tanečních?

V patnácti jsem chodil asi rok do kroužku lidových slováckých tanců. Vínečko, legrace, recese. Ale nešlo mi to, tak jsem se dal na box.

Neměl jste strach jít tedy rok před šedesátkou tančit do velmi sledované televizní soutěže?

 Zpočátku jsem se bránil, že přece nejsem žádný tanečník. I dcera se smála. Moji blízcí mě berou spíše jako nemehlo. Ale pak mi říkal bývalý diskař Imrich Bugár, který byl také ve StarDance, že je to legrace. Vysvětlil mi, že my sportovci to můžeme zvládnout. Teď už vím, že tanec má se sportem hodně společného. Je to dřina, bere hodně času. Ale když to pak jde, je to radost.

Jste jako sportovec zvyklý toužit po vítězství, máte tedy podobný pocit i při tanci?

 Já to beru jako krok do světa, který jsem dosud neznal. Setkání s něčím novým. Přiznávám, že jsem dříve takovým těm společenským událostem, se kterými je tanec spojený, moc nedal. Ale pak mi došlo, že tato zkušenost může obohatit život. Na tanci se mi líbí, že se člověk lehce a nenápadně učí pěknému chování, etiketě. Najednou se v takovém prostředí chováte zdvořile a připadá vám to normální, přirozené, ne hrané. Myslím, že muž by měl být galantní a ženy krásně oblečené a navoněné. Takový svět mám rád.

Co věk? Neříkal jste si, že před šedesátkou je už pozdě začínat s něčím novým?

Ne. Jsem zvyklý se udržovat v kondici. Jsem celý život zvyklý trénovat a tvrdě dřít, takže v tomto směru pro mě tréninky nejsou těžké. I když nemám hudební sluch a jsem nemehlo, přece nebudu kňourat.

O vás je známo, že stále své boxerské zkušenosti předáváte mladým, ale také to, že krásně malujete...

Nevím, jestli krásně, ale maluju rád. Bavilo mě to odmala, chodil jsem do lidové školy umění, ale mnohem více mi dalo přátelství s malíři, kteří mi poskytli mnoho cenných rad. Ukázali mi, jak se co dělá, vzbudili ve mě zájem o umění. Teď mně malování pomáhá udržovat v životě řád. Místo toho, abych přemýšlel na špatnými zprávami, lidskou zlobou a konzumním způsobem života, raději maluju. Dříve jsem sledoval televizi, noviny, vším jsem se zabýval. Už jsem se to odnaučil. Chci se raději obklopovat pěknými a příjemnými věcmi, jako je malování, tanec. Tak jsem teď začal dělat obrazy, ve kterých se nějakým způsobem odráží StarDance. Možná, že z toho bude nakonec výstava k mým šedesátinám. Myslím, že čím je člověk starší, tím více by měl umět dělat si život příjemnějším, vědět, co je v něm podstatné a nerozčilovat se nad tím, co nemůže ovlivnit.