Mluví se o ní často jako o krásné a duchaplné ženě, mecenášce a múze mnoha umělců. Za snovým oparem úcty a obdivu se pak často ztrácí fakt, že její život byl v mnoha chvílích velmi osamělý, pohnutý až tragický. Baronka Sidonie Nádherná z Borutína, "bezmocná otrokyně své záhadné přirozenosti", jak se sama nazvala, se narodila před 130 lety, 1. prosince 1885 ve Vrchotových Janovicích na Benešovsku. Baronka, která zemřela v anglickém exilu v září 1950, přežila všechny své nejbližší i svět, ve kterém uměla žít.

Evropská smetánka začátku 20. století byla žen jejího typu plná. Pohledné, jemné a vzdělané dámy udávaly tón ve společnosti, podporovaly umělce, pořádaly pro ně setkání a salony, poskytovaly jim přístřeší na svých sídlech. Hodně cestovaly, byly doma stejně ve Vídni, Drážďanech, Mnichově či Římě. Stýkaly se převážně s vybranou a skutečně mezinárodní společností. Malíři, sochaři, skladatelé a básníci si jich cenili jako vzácných přítelkyň a inspirátorek.

Rainer Maria Rilke

Pro Sidonii Nádhernou byl však typický ještě jeden rys – její celoživotní pouto k přírodě a rodinnému sídlu ve Vrchotových Janovicích poblíž Benešova, kam se přes svou lásku k cestování vždycky ráda vracela. Trochu tajemný zámek uprostřed anglického parku a zvlněné krajiny díky ní poskytl načas útočiště i dvěma velkým a neklidným duchům té doby – Raineru Marii Rilkemu a Karlu Krausovi.

Sidonie se narodila jen několik minut po svém bratrovi, dvojčeti Karlovi, budoucím doktoru práv. Její otec pocházel ze zámožného rodu Nádherných, který byl roku 1938 povýšen do šlechtického stavu. Právě on, Karel, zakoupil v roce 1879 ze svého dědictví zámek ve Vrchotových Janovicích. Jeho manželka Amélie pocházela z rodiny Kleinů, slavných stavitelů železnic. Kromě Sidonie a Karla měli ještě nejstaršího syna Jana.

Dostalo se jí dobrého vzdělání. Znakem její příslušnosti klasické středoevropské šlechtě byl jazyk: "Já ve skutečnosti nemám žádnou rodnou řeč. Angličtina v dětském pokoji, němčina doma s učitelem, jazyk mé země nikdy správně." Už od mládí se zajímala o literaturu, divadlo a umění.

První ránu zasadila rodinné idylce smrt otce v roce 1895. Matku pak Sidonie ztratila, když jí bylo pouhých 24 let. V té době už jí však mohl již utěšovat blízký přítel a velký básník Rainer Maria Rilke. Seznámili se o pár let dříve na venkovském sídle slavného francouzského sochaře Augusta Rodina, kterému Rilke dělal na čas sekretáře.

Přestože si velmi rozuměli a cítili vzájemnou náklonnost, nepřerostl vztah básníka a baronky meze čistého přátelství. Ostatně se v životě zas tolikrát neviděli a většinu času až do Rilkovy smrti v roce 1926 si pouze dopisovali. Na zámku ve Vrchotových Janovicích pobýval Rilke ovšem celkem třikrát a místo si prý zamiloval jako domov, který nemohl jinde nalézt.

Karl Kraus

Druhého osudového muže svého života potkala Sidonie Nádherná v období, které pro ni bylo jedním z nejtěžších v životě. V roce 1913 spáchal kvůli nevyléčitelné nemoci sebevraždu její nejstarší bratr Jan, který s ní sdílel umělecké zájmy a po smrti rodičů jí byl velkou oporou. Karl Kraus, kterému ji ve vídeňské kavárně Imperial představil paradoxně její budoucí manžel hrabě Maxmilián Thun, se zesnulému Janovi nápadně podobal. Nejenom proto si mladou baronku okamžitě získal.

Blízcí si zůstali až do Krausovy smrti v roce 1936. Přes zmíněné manželství Sidonie s Thunem, které mělo mimochodem jepičí trvání, a přesto, že se nikdy nevzali. Zlé jazyky tvrdí, že se baronka sňatku s Krausem bránila kvůli svým antisemitským předsudkům (Kraus byl původem Žid a konvertoval ke křesťanství) či kvůli spisovatelově "nízkému" občanskému původu.

Jisté je, že se v její společnosti muž, kterého mnozí považovali za krutého cynika, měnil v citlivého a něžného člověka. Ve Vrchotových Janovicích, kde nacházel protipól k "peklu Vídně", se nesmiřitelný kritik rakouských poměrů vrátil i k psaní poezie, která se později stala základem pro jeho slavné divadlo jednoho herce.

Po Krausově smrti už Sidonii Nádhernou nic dobrého nečekalo. Přišla okupace, za které Vrchotovy Janovice zabraly jednotky zbraní SS a co na zámku nezničili Němci, vyplundrovala po válce česká lůza a Rudá armáda. Nakonec usedlost, která byla v rodině Nádherných po pouhé dvě generace, zabavil stát. Stárnoucí baronce, která celý život mluvila a psala německy či anglicky a se zformulováním českého textu měla potíže, zbýval exil.

Se štěstím se jí podařilo v roce 1949 překročit hranici a krátce nato zemřela v anglické venkovské nemocnici 30. září 1950 v nedožitých 65 letech. Její ostatky, které si vždy přála uložit ve Vrchotových Janovicích, se do jejího rodiště dostaly až po dlouhých pěti desetiletích, v květnu 1999.

"Ten, kdo nezažil metody nacistů a komunistů, může stěží pochopit, jak nesnesitelný může být život a jak hluboce může člověk trpět," napsala.