Celý život psal srozumitelné, lyrické a většinou optimistické básně, ač byl řadu let v nemilosti komunistické moci. Hlavním úběžníkem mu ovšem byla láska, kvůli čemuž byl čtenářkami i čtenáři milován. Přestože řadu let nemohl publikovat. Za poezii, ale i odvážné občanské postoje dostal Jaroslav Seifert jako jediný Čech Nobelovu cenu za literaturu. Od jeho smrti uplyne v neděli 10. ledna 30 let.

Ačkoli svůj melodický a zpěvný verš přeměnil v 60. letech ve strofy volné a plné reflexí, někdy je žižkovský rodák označován za příliš "lehkého" básníka. Sám se tím nijak netrápil a říkal, že největším básníkem jeho generace byl "černý anděl" Vladimír Holan a že Nobelovu cenu dostal za celou generaci. K té patřil ještě například Vítězslav Nezval či František Halas.

Jako pověstná červená nit se jeho tvorbou line hlavní téma - láska k ženě. "Ženy jsou běloučký cukr v hořkém kafi života," napsal. Ženu oslavoval jako mladík - "Je ještě v mlhách - když je časně/ a v kouřích okno milené,/ miluju, sním a píšu básně./ A ty ne?" nebo "Kdo mé naději však zabrání/ - ani strach, že přijde zklamání,/ abych nekles pod tvá kolena./ Nejkrásnější bývá šílená." - i na sklonku života: "Po celý život jsem byl věrný lásce./ A jsou-li ruce ženy víc než křídla,/ co jsou její nohy?/ Tak rád jsem zkoušel jejich sílu./ Je něžná, když stisknou./ Ať tedy rozdrtí kolena/ mou hlavu!"

Kromě poezie budily úctu i jeho občanské postoje. V roce 1956 Seifert, kterého z KSČ vyloučili již v roce 1929, odvážně vystoupil na obranu vězněných spisovatelů a hájil jejich právo na svobodu názorů, byť kritických: "Smlčí-li pravdu kdokoli jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže." Na sklonku 60. let stál v čele Svazu českých spisovatelů a protestoval proti vpádu vojsk a následné normalizační politice. Byl též jedním z prvních signatářů Charty 77.

Dvě věty o získání Nobelovy ceny

Jaroslav Seifert (narozen 23. září 1901) patřil k nejplodnějším českým básníkům. Prvotinu plnou poetismu Město v slzách uveřejnil ve svých 20 letech, již o rok dříve spoluzakládal avantgardní umělecké sdružení Devětsil. Koncem 30. let měl na svém kontě již 11 sbírek.

V den smrti bývalého prezidenta T. G. Masaryka napsal slavné sloky: "To kalné ráno,/ to si pamatuj,/ mé dítě". A na Mnichov a protektorát reagoval verši plnými lásky k rodné zemi ("Krásná jako kvítka na modřanském džbánku/ je ta země, která vlastí je ti").

V roce 1950, kdy přestal pracovat jako novinář a vydal lyrickou Píseň o Viktorce, však přišly těžké časy. Básník Ivan Skála napsal, že Seifert "nemá právo zneužívat poezie proti lidu", a komunista Gustav Bareš poslal udání Gottwaldovi, že "několikanásobný renegát Seifert... tento morálně prohnilý chlap... s jinotajem naplival do tváře našemu lidově demokratickému režimu".

Seifert měl zákaz publikování a jeho přítel Holan, obdobně postižený, mu již v roce 1951 napsal, že "mu bůh dal vše, krom svobody". Po několikaleté odmlce vyšla Seifertovi sbírka Maminka (1954), která se řadí ke klenotům české poezie.

Seifert se poté vrátil reflexivními sbírkami Koncert na ostrově či Halleyova kometa a v roce 1966 mu byl udělen titul národního umělce. Další zákaz ovšem přišel začátkem 70. let - básník Jan Skácel mu tehdy napsal: "I voda v řece Léthé zamrzne, až vydají se pěšky přes zálivy básníci zakázaní zaživa."

Pozdní sbírky Morový sloup či Býti básníkem vydal až na přelomu 70. a 80. let poté, co si je čtenáři řadu let opisovali. Básník, jenž dříve sršel optimismem - "Setři si slzy/ a usměj se uplakanýma očima,/ každého dne se něco počíná,/ něco překrásného se počíná" - neskrýval skepsi a psal o "zpropadené voliéře Čech". Přesto ani ve vysokém věku nezanevřel na milostný cit: "Však nejkrásnější ze všech bohů/ je láska."

V říjnu 1984 zastihla tehdy třiaosmdesátiletého Seiferta zpráva, že se stal laureátem Nobelovy ceny. V tehdejších českých novinách o tom byly dvě věty, ve slovenských jedna. Švédská akademie ve svém hodnocení uvedla: "Jeho krajané ho čtou a milují, je národním básníkem, který umí oslovit lidi s literárním vzděláním i ty, kteří k jeho dílu přistupují bez větší průpravy."

Své poslání vyjádřil Seifert, který zemřel 10. ledna 1986, prostě a s jemným humorem: "Jdi, budeš očarován. Zpívej, máš komu. A nelži! Šel jsem a nelhal. A vám, mé lásky, jen trochu."

V roce 2001, v den Seifertových nedožitých stých narozenin, mu odhalili pamětní desku na rodném domě v Bořivojově ulici. A letos by měl být v Seifertově ulici odhalen památník v podobě stuhy z litého betonu.