O psech se ví, že jsou nejstaršími domestikovanými zvířaty a člověka provázejí 14 tisíc let. V našem domku s námi žijí podstatně kratší dobu, ale přece jen už je to téměř 60 let. Chtěla bych tyto naše věrné souputníky alespoň krátce představit.

Ten první se jmenoval Lup, německý ovčák. To jsem chodila do první třídy. Kdo si pamatuje ze slabikáře: …Jan má Lupa. Lup je pes… Byl to PAN pes, skvělý hlídač naší velké zahrady. Jediným jeho handicapem, který zdědil po své matce, byl strach ze střelby. Rány způsobované nadzvukovými letadly, ohňostroje, střelba na vojenské střelnici, to vše v něm vyvolávalo panickou hrůzu a hledal ochranu po našem boku nebo mezi našima nohama.

Druhá byla fenka Roxana téhož plemene (Tou dobou jsem viděla nezapomenutelné představení Cyrana z Bergeracu – odtud romantické jméno). Přinesli mi ji jako dárek po mém návratu z nemocnice po úspěšné léčbě zápalu mozkových blan. Dožila se ještě batolecího věku mého prvního dítěte.

Když děti povyrostly, přišel do rodiny třetí ovčácký pes, tentokrát Black – belgický ovčák.
A pak už se nám zdálo, že jeden pes je málo. Po čtyřech letech jsme mu pořídili společníka, chodského psa Sida. Jejich počáteční soužití bylo pro malé štěně krušné. Celé čtyři měsíce trvalo, než ho starší parťák vzal na milost. Až později jsme pochopili, jak to od něho bylo moudré a prozíravé a že se zachoval jako ten nejlepší vychovatel. Z těch dvou se pak stala nerozlučná dvojice.

Moje dcera se v Praze na studiích cítila poněkud osamělá, a tak se ujala malého nalezence, křížence. Pouliční směs, něco mezi jezevčíkem, kníračem a pudlem. Když se poprvé ukázali doma, málem mě z toho trefil šlak. Ale malý mazaný ďáblík Erik si brzy získal srdce celé naší lidské i psí smečky. Je mi jasné, že s tím moje dcera tak trochu počítala. Až ho maminka pozná, brzy se oblomí a nevyžene nás. Erik s ní pak na kolejích i přednáškách prožil její studijní léta a je s námi dodnes již v seniorském věku, ale stále vitální a čilý.

A tak jsme měli a i v současné době máme pejsky tři. Co pes, to jiná povaha, jiný příběh. Jedno však měli a mají společné: lásku k člověku, která je převládající psí emocí. „Schopnost psů projevovat lásku je tak pověstná a rozvinutá, že se z ní stal málem další smysl nebo orgán. Mohli bychom ji označit za hyperlásku, kterou psi zahrnují všechny blízké lidi ve svém okolí. …I když se tato zvířata seznámí se všemi našimi slabinami, věrolomností a nevlídností, oddaně nás milují – a většina majitelů jim tento cit oplácí. Také my milujeme psy čím dál více. Pouto mezi námi a jimi je pevnější a pevnější.“ (J.M.Masson: Psi v lásce nikdy nelžou. Praha, Rybka Publishers 1999).

Jak běžel čas, naši kamarádi stárli. Každý pejskař musí počítat s tím, že ho jeho svěřenec jednou opustí. Je to smutné a bolestné a lidé se s tím vyrovnávají po svém. Někdo si dalšího pejska nepořídí proto, že by tak smutné loučení už nechtěl znovu prožít. My patříme k těm, kteří prázdné místo zaplní novým kamarádem. Vzpomínka na toho předešlého zůstává živá, ale zároveň jako by něco z něj přecházelo do nového zvířete. Kontinuita zůstává zachována a už to tolik nebolí.

Našeho milovaného Blacka vystřídal Basty – border kolie. Nezapomenu na onu noc z 5.na 6.prosince, kdy měl přijít na svět a dcera s napětím sledovala na internetu porod v přímém přenosu! To prostě nešlo usnout a když, tak jen na chvilku. Tento pejsek byl hned od počátku předurčen k neuvěřitelným výkonům v novodobých psích sportech a to se děje dodnes. To je ale téma na samostatný článek. Objektem mého zájmu je ale nyní další chodský pes, náhradník flegmatického a dobráckého Sida. Jeho jméno je Grimm. Ráda bych napsala něco o něm a o tom, jak je těžké porozumět psí řeči i duši. Ale to až někdy příště.