Zážitek nejen pro mne, ale i pro celou rodinu, začal v květnu roku 2007 na naší chalupě. Jeden z našich sousedů je myslivec, měl dva lovecké psy a chodil s nimi pravidelně na delší procházky do polí podél tratě, za níž je les a je nedaleko od nás. Jezdili jsme v té době na chalupu o víkendech a měli jsme štěstí, že tam byly s námi i děti a vnoučata. Krásný, slunečný den, a jak to bývá zvykem, abychom všechno stihli, co je třeba udělat, žádné vysedávání a pustili jsme se do práce. Zahrada veliká, barák 100 let starý, takže bylo stále co dělat. Nestihlo se kromě posekání zahrady nic. A začalo to návratem již zmiňovaného souseda z jedné vycházky se psy.

Z dálky volání „honem, rychle, pojďte sem!“ Vyběhli jsme všichni před branku vyděšeni. V dálce soused, před ním dva psi a jeden něco nesl v tlamě. Ještě upřesním. Jeden byl pes a druhá fena. Právě ta fena se blížila a vypadalo to, že nese malého králíčka či zajíce, ale mělo to moc dlouhé nožky. Tak to bude něco jiného. Rozběhli jsme naproti. Držela malého srnečka. Pustila ho před námi pomalu na zem. Malé stvořeníčko, které se ještě nemohlo postavit ani na své nožky.

Co to má znamenat?  Představte si, jdu kolem trati, vypráví soused, najednou se Asta (druhý byl Ben) rozběhla a zmizela. Slyšela pískání dříve, než jsem stačil zaslechnout já (což je psům přirozené) a nese něco v tlamě. Ano, byl to tenhle srneček. Samozřejmě všichni vědí, že máma musí být někde nedaleko. Hledal, našel, ale bohužel. Srazil ji vlak a nebylo jí pomoci. Asta se postarala o záchranu tohoto zvířecího sirotka, který by se nedokázal sám o sebe postarat, a přinesla ho něžně ve své tlamě. A teď se postarejte vy, lidé!

To, co následovalo, si asi dovedete představit.  V první řádě, nasytit vyhládlé mládě! Jak to tak na vesnici bývá, začalo se řešit, kdo má kozu a mohli bychom dostávat pravidelně přísun mléka pro srnečka, abychom nahradili mléko matky.  To jsme zajišťovali my, dospělí. Děti začaly řešit, jaké mu dají jméno. Nevím, kde k tomu přišly, ale dostal jméno Toník, Tonda, Toníček. A bylo rozhodnuto.

Podařilo se. Soused přiběhl s dobrou zprávou, že pro kozí mléko si můžeme chodit k jedné sousedce nedaleko. Další akce, muselo se zajet do města pro lahev a dudlík, protože v této vesničce jsme rádi, že dostaneme základní potraviny.

I to se podařilo během hodinky stihnout a k úplné spokojenosti a k nasycení zbývalo ještě odhadnout velikost prostřihnutého otvoru k nasání přihřátého mléka. Lahvička o obsahu 250 ml byla okamžitě prázdná. Spokojeně se nechal Toník hladit a usínal v náručí. Víkend nám skončil a my jsme odjížděli s dobrým pocitem, že sousedé, kteří zde na vesnici trvale žijí, budou se moci o Toníčka postarat a nemohli jsme se dočkat, až za týden přijedeme a budeme moci zkontrolovat, jak nám Toník povyrostl.

Pokud vás bude zajímat, jak se srnečkovi dále dařilo, připravím další článek s fotkami.