Stříbřitě se lesknoucí nožík ve tvaru štíhlé rybičky mám pověšený na karabince u opasku kalhot. Právě jsem ho dostal od rodičů k narozeninám. Radostně běžím po chodníku a kovová rybička se divoce zmítá a vzpouzí a střídavě mě tluče do břicha a do slabin. Nevadí mi to. Tenhle kapesní zavírací nožík je lehký, takže to jeho divočení na těle skoro necítím. A taky není vůbec velký. Když ho sevřu v dlani, úplně se v ní ztratí. Je docela legrační, když mu někdo říká kudla, a někteří dokonce dýka. Je to prostě ale jen rybička. Jinak to ani nejde, když vypadá jako rybička, a ne jako nůž. V jedné obrázkové encyklopedii o rybách jsem zjistil, že má tvar oukleje. Malé, štíhlé, ne víc než deset centimetrů dlouhé rybky našich řek. Když jsem svůj postřeh sdělil kamarádu Jindrovi, nesouhlasil:

- Ouklej? - podivil se. - To seš vedle jak ta jedle. Ta je dělaná přesně podle plotice. Na to vsaď boty! -

Boty jsem vsadit nechtěl, takže jsme se chvíli přeli, ale nakonec jsme oba svorně došli k závěru, že je to vlastně jedno, jaké rybě se nůž podobá, hlavně, že se s ním dá docela dobře házet do dřevěného plotu. A šli jsme a u nejbližšího plotu své tvrzení převedli ve skutek. Samozřejmě pokud nečíhal za plotem majitel zahrádky nebo domu. Často se tam sice vyskytoval pes a řval na nás jako pominutý, ale to nám ani tak nevadilo. Dokud štěkal a cenil zuby na opačné straně plotu, zůstávali jsme v pohodě. Když měl ale pes pod plotem vyhrabanou díru a my si jí nevšimli, pak to obvykle skončilo natržením nohavic kalhot, jak po nich pes chňapal při našem zběsilém útěku.

Z nožíku mám opravdovou radost, ale zároveň si uvědomuji, že tahle rybička má jednu velkou nevýhodu: není vzácná a není to podle mne opravdový nůž. Každá kapsa klukovských kalhot je domovem nože - rybičky. Je rybníčkem, kde v teple kovová rybička odpočívá, než se promění v něco, čím se dá uříznout vrbový prut, vyrýt do kmene stromu iniciály tajně milované holky, nebo jí drze ušmyknout chomáč vlasů na památku. Víc toho tenhle nožík většinou nesvede. Kdo se chce před ostatními pochlubit něčím, čemu lze bez uzardění říct nůž, musí vytasit už něco jiného: střenku aspoň se dvěmi sklopnými čepelemi. Vyšší stupeň obdivu, a samozřejmě i závisti, vždycky vzbudí nůž, který má nejen dvě čepele, ale i pilku, vrták, nůžky, šroubovák, otvírák a vývrtku. Takový víceúčelový nůž pak v mužstvu kluků učiní z majitele vyššího důstojníka. Ale generálem a vojevůdcem se stane jen ten, kdo má nůž s vyskakovací čepelí, nejlépe výsuvnou. Ale i zásuvná vyskakovací čepel zajišťuje majiteli dostatečný respekt. Nu, a pak tu jsou opravdové dýky s dlouhou blýskavou oboustrannou čepelí se středovým hrotem, ale to už je velitelská kategorie maršála, ke kterému jsem já, malý kluk, ještě nedorostl.

- Dýku, lovecký nůž nebo tesák ti rozhodně nekoupím! - rezolutně zamítne mou prosbu tatínek, když už poněkolikáté kňourám, že bych chtěl opravdový nůž. - Ještě by ses zranil, nebo nedej bože pořezal někoho jiného. A pak, opravdový nůž si má muž koupit sám, víš? Tak si ještě počkej, až v muže vyrosteš. A když čekat nedokážeš, tak jdi do kůlny a vyřež si dýku ze dřeva. -

 Zklamaně jdu a dýku si celé nedělní odpoledne vyřezávám ze smrkové fošny. Na druhý den pak ještě dlouhé hodiny leštím brusným papírem štíhlou čepel, až je na dotek hladká jak moje tvář. Masivní oválnou střenku omotám plátěnou izolační páskou, takže nůž v dlani drží a neprokluzuje. Hrdě pak dýku nosím zastrčenou za gumou tepláků a vrhám se s ní proti medvědům, kteří ohrožují mou milovanou dívku Rybannu. Viděl jsem to ve filmu udělat Vinnetoua. Po jedné takové odvážné akci, kdy medvěda grizzlyho nahradil těžký režný pytel naplněný zrním nachystaným pro slepice, je mi dřevěný nůž zabaven a končí svou existenci v hořících kamnech. Pytel grizzly totiž dostal mou dýkou smrtelný zásah do srdce, roztrhl se, vysypal a do rána ho sežraly myši. Zůstala mi opět jen rybička.

Jak šel čas, vyrostl jsem sice v muže a koupil si krásné nože, ale všechny bych vyměnil za rybičku houpající se na karabince u opasku kalhot. Už ji nemám. Při jednom darebácky klukovském, ale nepodařeném hodu přelétla dřevěný plot a spadla před čumák rozzuřeného vlčáka. Pokud ji nesežral on, sežrala ho rez. Anebo, kdo ví, třeba tam tenhle můj první nožík stále leží a čeká, až ho nějaký kluk najde a řekne: - A hele, rybička! A vypadá jako nůž! Komupak asi kdysi dávno patřil? -