Na jejich první setkání vzpomíná: „Nikdy bych si nedovolil paní Fialové jakkoliv nadbíhat, a tak i když naše první setkání bylo velmi silné a já byl potěšený, že jsem mohl trávit čas v její blízkosti, myslel jsem si, že je jen ojedinělé. Potkali jsme se totiž u nás ve Slováckém divadle, kam jsem jako tiskový mluvčí Slováckého divadla paní Fialovou a paní Konvalinkovou pozval na muzikál „Adéla ještě nevečeřela“. Pak obě dámy po představení odjely. Po několika dnech mi paní Fialová zavolala, a tak začalo vznikat velmi hluboké a silné přátelství, které skončilo až odchodem paní Květy. Ale já sám z něj budu čerpat až do konce svých dnů.“

Dokonale sehraní partneři
Ač věkem velmi rozdílní, na jevišti Slováckého divadla byli v následujících letech dokonale sehranými partnery. Počet společných představení se blíží ke dvěma stovkám. Poprvé to bylo ve hře „Harold a Maude“, kterou si diváci doslova zamilovali. Sehnat lístek na představení se rovnalo malému zázraku. Příběh bizarní dvojice osmnáctiletého depresivního mladíka a vitální osmdesátnice napsal americký herec, režisér a scénárista Colin Higgins. Maud v ní postupně mění myšlení pesimistického mládence a předává mu svůj životní optimismus a víru v lidské snažení. Neméně šťastné bylo jejich partnerství ve hře proslulého belgického spisovatele E. E. Schmitta „Oskar a růžová paní“ a nakonec v černé komedii „Popel a pálenka“, kde Květa Fialová ztvárnila hlavní roli a v níž se 4. dubna 2014 s divadelními prkny navždy rozloučila.

Kromě divadelních představení Květa Fialová s Josefem Kubáníkem jezdila za diváky i s vyprávěním o životě. Milovala publikum a nedala na ně dopustit. Stejně jako milovala své publikem, zamilovala si i Uherské Hradiště. Josef Kubáník vzpomíná: „Často jsme spolu chodili do parku u vlakového nádraží, kde měla oblíbený strom, ráda také sedávala na Masarykově náměstí a jen tak se dívala po lidech. Byla ráda všude, kde jí bylo dobře. Nerozlišovala, jestli je to luxusní restaurace nebo obyčejná hospoda. Všude, kam přišla, se to rozzářilo. Byl jsem několikrát u toho, když ji zastavovali lidi na ulici a chtěli ji obejmout. Jednou jí jeden mladý muž řekl: Víte, paní Fialová, že jste jediná, kdo se tady na ulici jen tak usmívá?“ Jako duchovně založený člověk Květa Fialová ráda jezdila na Velehrad a užívala si jeho jedinečnou atmosféru. Jako milovnice přírody zase měla velmi ráda výlety do Zoo ve Zlíně Lešné, kde si zejména oblíbila lachtana s výstižným jménem Oskar.

A na které zážitky s Květou Fialovou Josef Kubáník vzpomíná nejraději? „ Jsou jich desítky. Když měla paní Fialová 85. narozeniny, jako dárek jsem jí o našem přátelství napsal knihu Pod křídly andělů. V ní je mnoho našich společných historek popsáno. Třeba ta, jak paní Květa zastavila vlak, abych stihl natáčení v Praze, nebo ta, kdy krmila holuby ve Španělsku, kde jsme spolu byli na dovolené a další a další. Je jich ale i spousta dalších nezveřejněných, ale to by bylo na další knihu.“  

Devět mimořádných let
Když Květa Fialová přebírala Cenu Thálie za rok 2010 za mimořádné ztvárnění postavy Maude, prohlásila na prknech Zlaté kapličky, že pro ni je její divadlo Národní to uherskohradišťské, Slovácké. A i když už jí to v závěru jejího života zdravotní stav nedovoloval, stále se o ně zajímala.  

„Paní Květa byla velmi charismatická, éterická a silná osobnost. Ale jak sama říkala, to by samo o sobě bylo v životě nepoužitelné. A pravděpodobně od jejího tatínka, který byl ruským legionářem, zdědila smysl pro řád, pro odpovědnost. Všechno to dohromady z ní dělalo výjimečnou bytost. Celých devět let, kdy jsme se s paní Květou přátelili, bylo mimořádných a paní Fialová je jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě. Ani jeden den jsem se nenudil,“ uzavírá své vzpomínání na mimořádnou herečku, která kromě divadelních prken zářila a stále září v řadě skvělých filmů, herec Josef Kubáník.    

Alena Kučerová pro portál i60