Sluníčko dnes vykukovalo a táhlo mě ven. U nás není moc míst, kam jít na procházku. Je tu sice zámecký park, zámek, kostelík, ale o tom jsem již psala.

Rozhodla jsem se vydat po stopách našich dětských výletů na kole. Vlastně jen po jedné stopě, do sousední obce. Vyrazila jsem s myšlenkou udělat něco pro sebe, své zdraví a taky doplnit pár kilometrů do stovky. 

Bylo vyfoukáno, viděla jsem až k Řípu a možná Bezděz. Na polích, která patřila ke statku, jsou nové domky, spíš domy. Cedulka na plotě bývalého statku lákala na farmu. Nelhala. Poníci, ovečky a kozy byli ve výběhu. Nevím, zda k farmě patřil i fešák kohout, který se svým harémem pyšně vykračoval kolem. Barevný soulad mu kazila jedna bílo-černá slípka, asi ji vzal na milost.

Obhlídla jsem to, co zbylo ze statku, podle množství aut to asi teď se zemědělstvím bude mít málo společného. Náladu mi spravil rybníček, je stejný, jak si ho pamatuji. Tvarem, křížkem, jen u té zvoničky už zapracoval zub času, nějak holka zrezla a ten betonový podstavec…? Potěšená jsem prošla kolem, směr Restaurace Pod vrbou – vrbu byste marně hledali, všechny jsou pryč- a zabočila do Miškovického háje, místa našich dětských radovánek a průšvihů. Tudy se jezdilo přece na ty nejlepší třešně široko daleko. Háj je upravený, přibyla místa na sezení a něco málo zařízení pro děti. Myslím, že to je jen místní označení, na mapě ho nenajdete. Na mapě najdete Miškovický mlýn a ten jsem zase nenašla já. Pamatuji si ho, ale už tu asi není. A jak jsem tak procházela po cestičkách v údolí, uvědomila jsem si, že kolem jsou ještě dvě místa, kam jsme jezdily, Hárunka – tam jsme se jezdily koukat na mloky a Zabitý kopec – o něm jsem se již někde zmiňovala, pro nás děti to byl jediný kopec s kameny v celém širokém okolí, a později až do roku 1992 tu byla raketová základna protivzdušné obrany Prahy. Tak mě napadlo opustit údolí a jít po vršku, abych tato dvě místa, alespoň zdálky, vyfotila. Hárunka je zachycená, na Zabitý kopec nedošlo. Chtělo to ještě trošičku popojít a… uklouzly mi nohy, kousek jsem to dávala, ale pak žuch, a v uších mi zazněla slova mojí maminky: „Jak jsi stará, tak jsi ….“ Jistě hravě doplníte sami. Ani sluníčko se na to nemohlo koukat, zalezlo a bylo šedivo. V tu chvíli mi byl Zabitý kopec ukradený a slova úlevy od plic byla na světě. Nic nekřuplo, žádná končetina se neotočila jiným směrem, než má být, a tak jsem slezla zpět do údolí a vyrazila stejnou cestou k domovu. Jak jsem hrdě vyrazila na procházku, tak teď jsem šla schlíple s hnědou stopou na zádech a rukávech. I ten telefon jsem, promiňte, jinak to nejde, zaprasila.  Byl čas oběda, nebo poobědového klídku, a tak mě, plížící se postavu, snad nikdo ze sousedů neviděl. J

No co, ten kabát už stejně volal po vyčištění…. Náplastí mi bylo, že jsem nemusela připravovat oběd, čekalo na mě kančí se šípkovou omáčkou a karlovarským knedlíkem. To jsem nevařila, to jsem dostala darem.

Přeji vám krásné toulání a stovce zdar!