Velikonoční neděle, ráno, zastávka Vozovna Střešovice. Čekajících tak málo, jak jen může být v tento den a tuto hodinu. Snad jen my dva. Muž v elegantním saku o něco starší než já. Trochu bezradně se rozhlížel a přistoupil blíž.     

"Zle vidím, špatně slyším a autobus nejede. Podíváte se, prosím, v kolik pojede stoosmdesátka?"

Nahlížím do jízdního řádu. "Za minutu". Sdílím a s porozuměním vyslechnu stesky na zhoršené vidění. Stoosmdesátka na horizonu.
"Už vám jede" říkám.

Půlminuta, pohled a slova muže ,,Děkuji vám, jste milá, chci vám dát polibek." 
Vteřina, polibek na tvář a vyznání. "Já se tak rád mazlil." Nastoupil a zamával.

Já taky, já taky...