Byl dnes prý nejteplejší den roku. Zadíval jsem se z okna do protějšího parku. Bylo v něm neobyčejně živo. V trávě se povalovaly dvě tlupy propuštěných trestanců, i s milenkami. Řvaly na sebe vězeňskými skřeky a ožralými hlasy. První muklice si odskočila uvolnit se pod blízký keř, neměla ale toaletní papír, a tak použila odhozené cizí špinavé tričko. Jeho druhou stranou si pak otřela zpocené vlasy. Další muklice z té demokracie tančila a zpívala si štěstím. Bylo dusno a schylovalo se k bouři.

Když začala průtrž mračen, dorazilo pět policistů. Vyvláčeli mukly do přístřešku tramvajové stanice. Jednoho v bezvědomí tam museli vynést a spícího ho posadit na asfalt. Pak dorazila sanitka. Oživovali v ní dlouho polomrtvého trestance. Z parku na něj do sanitky pořvával další mukl, ještě z křoví.

Policie nechala ostatní živly sedět v staničním stánku. Tak se nedotkli jejich „cti a nepošlapali jejich práva“.

Vyběhla ven mnou oblíbená sousedka, řečená podle počtu psů Trojčubčí. Doběhla parkem až k druhé skupině povalečů, ale jen s jednou, a tou nesilnější čubkou. Přivolala další sanitku. Lapiduchové velmi obezřetně a pomalu vstupovali do nebezpečného roští. Po chvíli z něj vyvláčeli polonahého muže. Měl dohromady jenom jednu ruku a jednu nohu. Naložili ho do sanitky a pro jistotu také odvezli.

Dopršelo, tak urychleně z našeho parku hrůzy první odjeli policisté!
Chrabří saniťáci odjeli až poslední!