Porodnice tenkrát zrovna nehýřily nadstandardní péčí, jako je tomu v dnešní době. Na pokojích nás leželo odhadem osm, postele velmi blízko u sebe,žádnésoukromí. Děťátka jsme v podstatě viděly celá až doma, protože nám je sestry vozily na krmení v podobě mravenčích kukel, sešněrované povijany, které jsme si ani netroufaly rozmotat. Ovšem pro ně to mělo výhodu snadné manipulace s našimi uzlíky. Sousedka byla hezká černovláska, a tak předpokládala u novorozené holčičky alespoň přibližnou podobu se svou tváří. Přišla chvíle prvního krmení, na kterou se maminky vždy tak těší. Již zdaleka bylo slyšet  na chodbě hřmot blížícího se vozíku, na kterém ve dvou patrech ležely  „kukly“, na pohled od sebe těžko rozeznatelné. 

Konečně se dveře rozrazily a veselá sestřička začala nadělovat. Sázela dětičky na postele maminek jako housky na vál. Kamarádce přistál na dece balíček, ze kterého koukal pouze drobounký obličejík. Začala si jej pozorně prohlížet, ale evidentně nebyla se vzhledem čouhající části spokojená. To ovšem dávala najevo hlasitým monologem, který zněl asi takto: „Ježíš holka, po kom jsi tak škaredá, to přece není možné, a ten nosík, no to je hrůza!“ kroutila nevěřícně hlavou nad uzlíkem.

Monolog ale rázně přerušila sestřička, která jí s omluvou vytrhla dítě z náručí a rychle položila na vedlejší postel. Tentýž manévr udělala u vedle ležící maminky, která ze vzdálenosti necelého metru nelichotivý proslov celou dobu poslouchala. Obě maminky se na sebe podívaly a není pochyb o tom, která z nich dvou by se nejraději v tu chvíli propadla dvacet metrů pod zem.