Zimní romance

Šla jsem s tebou, či ty se mnou,
noha nohu míjí,
hodně sněhu nás tíží.
Ruka ruku svírá a hřeje
a milo u srdce je.

Na sněžné pláni zůstával jen otisk nás dvou,
kráčejíce do neznáma.
Mráz štípal naše tváře,
oči přimhouřené od té sněžné krásy,
jen úsměvy plné lásky,
zahřívaly naši duši.

Mráz kopřivu nespálí, ale ani lásku naši,
jsme odhodláni věrně spolu jít tou zasněženou plání.
Tou plání, co za chvilku jarem zavoní,
letním podvečernem nás vyzve k setkání,
tou plání, kterou podzimní déšť bičuje,
aby zimní peřina ji ochránila před vymrzáním.

Vše koloběh svůj má v čase,
tak jak láska naše.
Zastavím se na životní cestě,
pohlédnu do tvých očí,
hladí, lehce mě objímají, touží,
touhou tou,léta známou,
touhou horoucně mě líbat
a milovat v pozemském čase.

Mráz lásku nikdy nespálí,
ani když otisky ve sněhu zavál sníh,
ruka prokřehlá stále tvoji ruku svírá
a milostná touha z mládí,
se vzpomínkami jen tak prolíná.

/Druhá „báseň“v životě a asi na dlouho poslední/