Osmasedmdesátiletá Zdena nemá děti a ovdověla po sedmdesátce. Po letech, kdy žila sama ve svém bytě, se její zdravotní stav začal tak horšit, že jí došlo, že bude odkázána na pomoc druhých. „Nesmírně mi pomohla zdravotní sestra mého praktického lékaře. Chodila za mnou s paní z úřadu, sepsaly jsme žádost o místo v domově seniorů, vše za mě zařídily. Vím, že tam mé přijetí několikrát urgovaly. Nosily mi nákupy, staraly se o mě. Rozhodně to bylo nad rámec jejich pracovních povinností. Taky se vyplatilo, že jsem měla dobré vztahy se sousedy. Odstěhovali mě, s mnoha věcmi spojenými s novým životem mi pomohli,“ vypráví Zdena. Po šesti měsících od podání žádosti se pro ni totiž našlo místo v jednom domově. „Byt byl obecní, takže jsem se prostě jen přesunula. Jsem spokojená. Doma už jsem být nemohla, sama to uznávám. Samozřejmě, že jsem z té změny měla strach, ale naštěstí jsem na pokoji s moc fajn paní. Není důvod, abychom si to tady vzájemně ztěžovaly,“ vypráví. Zdeně několikrát týdně telefonuje její sousedka. Navštěvuje ji. Chodí za ní stále na návštěvy i už zmíněná zdravotní sestra a studentka, která Zdeně dělá společnici. Občas ji vyveze ven, předčítá jí. „Rozhodně se necítím osamělá, spíše žiju rušněji než doma,“ tvrdí.

Ovšem paní, která je s ní na pokoji, má za sebou odlišný příběh. Vychovala čtyři děti. Dvě vlastní, dvě manželovy. Syn jí zařídil místo v domově pro seniory s příslibem, že jí bude přispívat na jednolůžkový pokoj, který je dražší a z penze ho sama neutáhne. Za to mu paní věnovala svůj byt. Byt prodal, jenže po pár letech matce na jednolůžkový pokoj přispívat přestal, takže ji v domově přesunuli na dvoulůžkový. Návštěvy za ní chodí nanejvýš jednou za půl roku. „Občas jí někdo zatelefonuje. Vím, že ji to trápí. Pořád mi vypráví o dětech, o vnoučatech, o pravnoučatech, přitom některé ani neviděla. Žijou sice v jiných městech, ale je jasné, že na ni kašlou. Je osamělá. Přitom je to tak milá, hodná paní. Je to strašné, vychovala čtyři děti a teď jim nestojí ani za to, aby za ní přijeli,“ tvrdí Zdenka.

Sociologové a psychologové čím dál více mluví o tom, že není třeba spojovat stáří se strašákem osamělosti jen proto, že někdo nemá děti, příbuzné. Společnost se tak proměnila, že lidí, kteří prožijí stáří v rodinném kruhu, případně v častém kontaktu s příbuznými, je a bude čím dál méně.

„Před časem publikovaný výzkum ukázal, že ve většině případů stejně dožíváme všichni sami. Přátelé odcházejí, rodina se rozprchne. Stáří prožité o samotě už není vyhrazeno jen pro ty, kteří dlouhodobě žili single,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.

Přibývá lidí, kteří ve vyšším věku nemají žádné blízké příbuzné a vše nasvědčuje tomu, že v dalších letech jich ještě přibývat bude. Stačí se rozhlédnout. Rodí se málo dětí, lidé se často rozvádějí, stěhují se za prací. Tradiční modely, kdy rodina léta žila v jedné vesnici, dávno padly.

Je čas přestat pohlížet na stáří jako na dobu, od které očekáváme rodinné sešlosti a četné návštěvy vnoučátek. Je vysoce pravděpodobné, že pro většinu lidí to bude doba, kdy prostě budou sami. A je jen na nich, jak to přijmou a zda si na této podobě života dovedou najít příjemné stránky.

„Občas vidím, že nejvíce se trápí lidé, kteří mají rodiny, ale ty za nimi nejezdí,“ říká Jana Novotná, která pracovala v několika domovech pro seniory. „Naopak klienti, kteří byli zvyklí na single život, mi připadají vyrovnanější. Jsou zvyklí být sami se sebou, často jde o introverty, kteří nevyhledávají společenské akce a jsou raději v klidu na svých pokojích. Občas za lidmi, které jsme měli evidovány jako osamělé, chodilo více návštěv než za těmi, kteří měli rodiny,“ tvrdí. Vzpomíná na paní, která neměla děti a žádné příbuzné, ale až do smrti ji v domově seniorů navštěvovaly bývalé mladší kolegyně z práce a jejich děti. „Ona byla vlastně méně osamělá, než mnohé ženy, kterým se rodiny rozutekly po světě,“ podotýká sociální pracovnice.

Kdo se předem připraví na variantu, že jednou v životě bude žít především sám se sebou, je na vysokou formu stáří připraven mnohem lépe, než ten, kdo sní o tom, že bude hýčkán početnou rodinou. Samozřejmě, že jsou a budou rodiny, ve kterých je péče o nemocného seniora samozřejmostí, ne nepříjemnou povinností. Ale stejně tak jsou rodiny, pro které je jen hodinová návštěva nemocného příbuzného otravou.

Je dobré si toto uvědomit. Je to jedna z cestiček, které se pak sbíhají v cestu, jak si udělat stáří co nejpříjemnější, bez starostí, bez výčitek, bez ideálů a bez srovnávání se s druhými.