Když jsem básníka Jana Skácela v květnu 1962 naživo viděl na třebíčských Nezvalových oslavách, příliš jsem ho neznal. Už tehdy měl ale nějakou plicní chorobu, protože byl silným kuřákem. Když na slavnostním večeru spolu s ostatními básnickými hosty oslav přednášel své básně, sotva mluvil a omlouval to svým trafikantem. Tehdy to vzbudilo v sále veselí a trochu uvolnilo až příliš slavnostní a upjatou atmosféru večera.  Ale jeho básně mě i přes špatný přednes zaujaly.

Nechci se zde pouštět do rozborů jeho básní, to ponechám fundovanějším. Ani ve škole jsem tyto rozbory neměl rád. A hlavně proto, že jsem pokládal za úplnou svatokrádež lézt za každou cenu básníkovi do hlavy a vkládat mu do ní myšlenky, které často ani nechtěl vyslovit.

Odstrašující ukázkou je jedna recenze literárního kritika Zdeňka Kožmína, kterou ohodnotil Skácelovu kratičkou, ale velmi poetickou, šestiveršovou báseň Malá nádraží. Ta recenze je na jednu celou stránku a Skácel by se asi divil, co všechno v těch pouhých šesti verších vlastně vypověděl.

Skácel byl především básníkem Moravy. Básníkem pokory, ticha, hodně vzdáleným chaosu moderní doby. Venkovské prostředí, moravský folklor, příroda, láska, to jsou dominantní oblasti jeho tvorby. Tvorby poetické a pohodové.

Ale nechci se zde zmiňovat o jeho rozsáhlé básnické tvorbě, byť je velmi zajímavá a v pozdějších letech byla pro mě vedle Nezvala, Baudelaira, Sovy, Hory, Slowackého a řady dalších autorů jedním z mnoha mých inspiračních zdrojů.

Zaujala mě především jeho tvorba prozaická, byť se jedná pouze o dva tituly. Když v  roce 1964 vyšel soubor jeho krátkých publicistických próz Jedenáctý bílý kůň, tak jsem tu knihu hned koupil. Přiznám se, že forma těchto jeho krátkých kurzívek a recenzí, vedle skvělých drobných causerií Karla Čapka, stála za mnoha mými poznámkami a glosami, které jsem si psal během svých plzeňských studií a které se také v hojné míře a s minimálními textovými úpravami objevily v mé nedávno vydané vzpomínkové knize Návraty. Ta druhá Skácelova prozaická kniha nese název Třináctý černý kůň a vyšla bohužel až po jeho smrti v roce 1989.

Ty zvláštní tituly mají původ v lidové pověře, podle které potkat koně, z nichž jedenáctý je bílý, znamená štěstí. No a ten třináctý, pokud tam taky je a pokud je černý, přinese zase smůlu. Já jsem to tedy nikde neslyšel, ale věřme autorovi.  Atmosféru textů předznamenává autorovo motto:

„Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trošku veselá, kapánek smutná, maličko sentimentální a hodně obrázková, nic víc jsem nechtěl.“

Obě knihy jsou souborem již dříve samostatně zveřejněných krátkých próz, které Skácel nazývá kurzivky, nebo také recenze. Tyto krátké texty psal jak pro rozhlas, kde byl nějaký čas redaktorem, tak hlavně pro revue Host do domu, kde byl do roku 1969 šéfredaktorem.

Texty mají zvláštní poetiku. Jsou mnohdy až smutně nostalgické, náladové, až sentimentální. A mluví v nich se svým osobitým nadhledem o docela všedních, obyčejných věcech našeho života.  A jako novinář má úžasnou schopnost vyjádřit svou myšlenku ve zkratce. Řada textů, zejména v prvních dvou oddílech, je inspirována vlastním dětstvím i  vzájemným kontaktem dětí a dospělých vůbec. Např. Nejmodřejší kurzívka je o matčině švestkovém koláči a dávnou neděli vesnického kluka probouzí v kouzelném textu Jedna neděle z mého dětství.

Skácel píše, zejména v Malých recenzích, o různých každodenních "banalitách", jako je návštěva u holiče, o módě, o  venkovských farářích nebo tamních hospodách. Malé recenze, Skácelův krátký publicistický žánr na rozhraní glosy a fejetonu, dosáhly vrcholu své popularity v 60. letech, kdy uzavíraly jednotlivá čísla kulturního měsíčníku Host do domu. Tyto texty mi hodně připomínají Čapkovy drobné glosy a fejetony, i když je nutné přihlédnout k faktu, že obojí texty vznikaly v úplně jiné době.

Tehdy dávno, před těmi padesáti lety, se mi právě pod vlivem Jana Skácela zdálo, že forma krátkých, zhuštěných textů je právě tou nejvhodnější formou ke sdělení pocitů, myšlenek, smutků i radostí i reakcí na události kolem nás. Od té doby jsem nemusel svůj názor měnit.

Možná, že kdybych tenkrát, v květnu roku 1962, neměl tu možnost moravského básníka Jana Skácela na vlastní oči spatřit a slyšet několik jeho básní, tak bych si to dnes třeba vůbec nemyslel. A možná, že bych si z oslav Nezvalova narození neodnesl sice jeden z inspiračních zdrojů svého pozdějšího literárního snažení, ale pouze nostalgicky krásnou vzpomínku na několikaměsíční známost s jednou mladičkou třebíčskou dívenkou.

* * *