I sešel měsíc prosinec na post z nejnižších a zavřel za sebou dveře;

Junák leden, švarný a srdnatý, zase naopak otevře okenice dokořán a vpustí mezi nás nový, dlouhý rok.
Hned do domu zvaného věk vběhnou nové, čiperné vteřiny a začnou se prohánět našimi skutky.
To jenom my, lidé, si myslíme, že se odečítají a skomírají spolu s námi.
Klam a mam lidských pošetilostí.
Tak, jako se stále obnovuje jaro, léto, podzim, zima v koloběhu času, tak hostí nás Věk v svém srdci- domě.
Je jenom na nás, jak svůj dům určený k přežití zemskému udržíme čistý.
Čas, ten se neohlíží; jde si dál a dál, poutník životem nadzemským, a usmívá se našim bludům, že ho překonáme v běhu.
Dobré ráno! Volám z okenice Nového roku a rozhlížím se zvědavě po rozpustilých vteřinách, které mě nevnímají a honí se. Cestou nabírají do džbánečků skutků a přilévají je do studánky minulosti.
Kdo ví, kolik dobré vody z ní budou pít ti po nás, či kolik kalu z ní vyloví...
Dobré poledne.