Bohužel ještě nikdy se mi nestalo, jak rostu, abych zjistila, že mi daná věc je velká… První kolo proběhlo a pár věcí postoupilo do druhého výběrového kola. Zde mé nadšení trochu vadne, jelikož se mi do rukou dostává oblečení, ke kterému mě vážou vzpomínky…

Nicméně první i druhé vyřazovací kolo přečká mé staré červené - takové to řádkové tričko. Má v mém šatníku své čestné místo, protože jsou v něm uschovány vzpomínky, a to velmi silné. Nosila jsem ho v dětství, kdy jsem běhala se svými kamarády po vesničce Jeníšův Újezd, která podlehla téměř před padesáti lety těžbě uhlí.

V Jeníšově Újezdě jsem strávila své šťastné dětství
My děti jsme trávily celé dny „venku“. Nikomu nescházely mobily, telefon byl k dispozici na poště. Domů jsme se vracely před setměním, vyhladovělé, se zdravou chutí k jídlu a šťastné. Milovala jsem obyčejné housky opečené na plotýnce na kamnech. Následně jsem si je pomazala slabou vrstvičkou másla, které se ihned rozteklo a já se zakousla s chutí do křupavé houstičky a olizovala tekoucí voňavé máslíčko…S sebou ven mi maminka pravidelně krájela krajíc chleba tlustě namazaný máslem, jež jsem si obtiskla v cukru anebo na něho navršila švestková povidla.  Nezdravé a sladké?! Jako děti jsme všechno vyběhaly, a navíc jsme měly téměř vše domácí výroby. Běžně se vařila povidla, dělaly marmelády, zavařovaly kompoty, nakládaly okurky.

Maminka s tatínkem a sestrami

Pro mléko jsem s bandaskou chodila do obchodu. Konzervy maminka nekupovala, maximálně zavináče v rosolu. Následně plechovku po vyprázdnění použila jako misku, kdy ji před Velikonocemi naplnila hlínou a vysela do ní zrní, které na svátky vyrašilo. Se sestrami jsme do travičky položily vajíčka, jež se barvila výhradně vařením v cibulových slupkách. Poté jsme je vyleštily kouskem špíčku, aby se pěkně leskla.

Věrná psí kamarádka Ťapinka
Náš chlupatý mazlíček byl kříženec jezevčíka. Už  ani nevím, odkud k nám Ťapka přišla. Byla hodná a vděčná, stále se nám motala pod nohama. Měla nás ráda a my ji. Proto jsme nikdy nepochopili, když jsme jednoho rána našli ležící Ťapinku, které nějaký zloduch poranil oko. Avšak Ťapinka vše překonala a dožila s jedním okem. Lidí se pak ale bála. Naopak její syn, rošťák Punťa, byl pravým opakem. Krom toho, že občas bral roha, velmi rád řádil na dvorku a proháněl slepice. Jen co maminka odchovala v papírové krabici kuřátka, která chytala teplo od kamen v kuchyni a trochu povyrostla, Punťa si počkal, až budou starší a začal je prohánět. Co čert nechtěl, občasné honičky skončily, bohužel, skonem kohoutka. Maminka naříkala, že si vždycky vybere z těch, kterých je málo. Slepičky jen honil, kohoutky posílal do nebe.

 
  Rošťák Punťa

Naše rodina žila svůj život jako mnoho dalších
Tatínek Mikuláš byl horníkem na šachtě Důl Mír u nás na vesnici. Matky, stejně jako naše maminka Kateřina, kromě péče o rodinu, také zpravidla těžce pracovaly na šachtě. Nicméně šachta zajišťovala pro rodiny živobytí.

Měli jsme ve vesničce krom jiného dva menší obchody, lékaře, poštu, kostel, školku, knihovnu, kluziště, koupaliště a dvě základní školy.

Základní škola

Mimochodem i trafiku, kde prodával pán, který přišel o nohy, možná ve válce. Přijížděl a odjížděl na takovém veselém vozítku, jež kormidloval rukama. My děti jsme ho vždycky doprovázely a běhaly za ním. Navíc tu pro maminky byly švadleny, pro tatínky nezbytná hospoda, pro děti malé školní kino, rozlehlé louky, pole, sady… Vůbec nic nám ke štěstí nechybělo. Měli jsme v milovaném Jenišáku snad skoro všechno, co jsme k životu potřebovali.

I holiče, ke kterému se váže „veselá“ příhoda. To když tatínek byl vyslán se mnou k holiči. Tož mě sebral z dvorku, kde jsem si hrála ve vytahaných teplácích a teplákové bundě a přivedl k lazebníkovi se slovy – ostříhat. Na to odešel na jedno chlazené, že si mě pak vyzvedne. Pan holič při pohledu na mě (bylo mi asi šest let) usoudil podle oblečení, že jsem kluk a dodnes si pamatuji, jak doostřoval břitvu na koženém řemenu. Když ovšem narazil po pečlivém vyholení krku na uši, kde se schovávaly malé náušničky, vyděsil  se a prý nechtěl ani zaplatit :-)

Veselé poutě patřily ke koloritu života na vesnici
Těšili jsme se na každoroční veselé poutě, kdy se k nám sjížděli kolotočáři s lochneskou,  nepostradatelnými střelnicemi  a houpačkami lodičkami.

 
 Tatínek se sestrou na pouti

Soutěžili jsme, kdo sestřelí všechny kovové válečky. Holky byly u vytržení, když jim kluci vystřelili růži… Byli jsme upatlaní od sladké růžové vaty, milovali jsme obyčejné míčky (zabalené v krepovém papíru plněné pilinami) na gumičce, nezbytné obálky se štěstím… Jak málo nám scházelo ke spokojenosti a radosti. Vzpomínám, když jsem dostala ke čtrnáctým narozeninám rádio Menuet, jak jsem se důležitě procházela po pouti s ledabyle zavěšeným a hrajícím rádiem na rameni. To bylo tenkrát něco! Kamarádky se slétly a obdivovaly moji novou „kabelku“.

Žili jsme v domku s velkou zahradou, kam tatínek vysázel spoustu ovocných stromů

Od té doby je mým zamilovaným jablíčkem Jonatan, které se už jaksi vytratilo, pročež jsem ho již léta neochutnala. Králíky, slepice, husy, prasátko, dokonce i holuby si tatínek prosadil. Žili jsme v souznění s přírodou, volní jak ptáci a nikdy na život na naší milované vesničce nezapomenu. Na kamarádství, které trvá dodnes. Na mandlování prádla, kde se scházely ženy z celé vesnice. Jak já mandlování na starých mandlech s dřevěnými válci, na které se balilo prádlo, milovala! Uši jsem měla napnuté jako plachty, když jsem vstřebávala řeči žen, jež se scházely a společně při práci probíraly různé historky. I ty dva schůdky, které vedly do domku, kde byly dva těžké mandlovací stroje, si živě pamatuji. Stejně tak na maškarní bály, kde jsme řádili.

Na maškarním bálu s kamarádkou vpravo

Nicméně vzpomínám i na domácí zabijačky, při kterých jsem nikterak netrpěla. Naopak jsem si je jako dítě užívala, neboť patřily k životu na vesnici. Vepřové hody mám spojené s radostí, veselostí, spěchem, prací, řezníkem panem Jáskem v typické řeznické zástěře a čepičce. Hltala jsem očima, jakou rychlostí ručně plnil jitrnice a jelítka, které jsme následně sušili na balících papírech na půdě. Maso se nakládalo se solí do dřevěného sudu. Dokonce jsem i míchala v kbelíku rukou krev, aby se nesrazila. Vše si pamatuji a nikterak mě to nepoznamenalo.

Čuník putoval k sousedům…
Mimochodem k zabijačkám patřila i povinná výslužka. Do plechové bandasky maminka nalila polévku, do papíru zabalila pár jitrnic a jelítek, kousek tlačenky. A my, sestry, jsme se rozběhly po vesnici obdarovat známé a sousedy. Pročež když prasátko skonalo u sousedů, výslužku jsme zase dostávali od nich. Co jsem naopak neměla ráda, když mě maminka poslala v zimě do sklepa pro vajíčka. Tehdy se nakládala do vodního skla a nechtělo se mi do sklenice nořit ruku. Vždycky jsem si odnášela „to bílé“ na ruce, brr…

Milovala jsem i draní peří
Naše maminka pro své tři dcery pečlivě chystala poctivou výbavu, ke které patřily i pořádné duchny. A ty se samozřejmě plnily husím peřím, jež jsme společně, někdy i se sousedkami, za neustálého povídání, draly. Tyto nádherné chvíle pospolitosti mám navždy uchované ve svém srdci. I maminku, kterou vidím oblečenou v klasické zástěře a s nezbytným šátkem na hlavě…

S ohledem na to jsou vzpomínky a mnohé další ukryté v mém obyčejném triku. Myslím, že tohle triko mě přežije. Bohužel nepřežil Jeníšův Újezd. Vzpomínky násobené černobílými fotkami a někdy i smutkem v duši, ale vždy  rozveselí mé řádkové červené, i když vybledlé triko.

Avšak vzpomínky na místo mého srdce, na milovanou vesničku Jeníšův Újezd, ty nikdy nevyblednou.

Z brožury obce: První záznamy o obci Jeníšův Újezd pocházejí již ze 12. století. Celková výměra obce je 776 ha, podle posledního sčítání má 997 obyvatel. Původně zemědělská oblast má v současné době převážně hornický charakter. V zájmu důlní činnosti závodu Velkodůl Maxim Gorkij v Bílině zanikne obec v letech 1975–1976.