Ve své nově připravované knížce aforismů, citátů., bonmotů a všelijakých životních moudrostí (z nichž většinu jsem si dovolil vymyslet sám – viz https://www.donio.cz/afo-rismy-o-zivote-i-o-vasem? - včetně toho otazníku) mám taky tento: „Nejlepší na alzheimerovi je to, že se každý den seznamujete s novými lidmi.“ Je to legrácka a pro mne zatím naštěstí neplatí. Takže na otázku „Kde to právě jsem?“ odpověď znám, ale třeba vy ne. Tak schválně.

Jde o malé město a jeho nejbližší okolí. Ve středních Čechách ho nehledejte. Poznávací znamení: je tu všude čisto, upravená veřejná prostranství a spousta laviček. (Vím, že tohle nápověda není, jen pochvala.) Má celkem známé náměstí, takže to sem nedávám, nicméně podobných kostelních věží je mnoho, tak věž risknu. Jsou zde zachovalé velké části hradeb. Krvavá ulička má své jméno snad podle toho, že tam kdysi dávno útočníci nahnali a povraždili všechny muže z dobytého města, kdežto ženy nechali na živu, neboť ty se jim hodily. Útočníci (podle mnoha Čechů to byli národní hrdinové) ještě město vydrancovali a jak bylo jejich zvykem, vypálili místní klášter.

Za zmínku stojí zámek, který zde stojí. :-) Měl pohnutou historii. Postupně ho zničili husité, Švédové, Rakušané a poslední ránu mu zasadili – jak to u nás bylo obvyklé – čeští komunisté. Měl být nakonec zbourán, ale kolem roku 1968 se doslova vlna nadšenců zasloužila o jeho postupnou obnovu. Nyní je přístupný návštěvníkům a pan kníže Windischgrätz by ze současného stavu musel mít radost.

Západně od města se tehdy údajně semlela důležitá bitva. Velké vojsko (snad 70000 chlapů), které se chystalo vpadnout do Čech, bylo zahnáno, neboť útočníci se začali bát už předem. Tehdejší okupace se nezdařila. Humorné ovšem je, že ve skutečnosti k žádné bitvě nedošlo. Ta zůstala jen v našich čítankách. Přesto je zde obrovský památník, jakási socialistická, vcelku nehezká věc. A samozřejmě se stále používá název „bitva“ – kterou Češi vyhráli, ačkoliv se nekonala.  

Nedaleko města je významná stavba, která vypadá jako zámek. Ve skutečnosti to bylo obydlí pro koně a pro jejich výcvik. A pro výcvik důstojníků, šlechticů a rozličných urozených dam a panen. Hlavní sál máte na snímku.

Poslední fotka je osobní, avšak dovolil jsem si ji přiřadit, protože při mé návštěvě měla zvláštní význam. Začalo to asi před pěti lety, když jsem prostřednictvím Dobrých andělů věnoval určitou částku ve prospěch Zuzanky, tehdy zhruba pětileté. Zuzku postihla dětská mozková obrna. Mentálně byla a je naprosto v pořádku, ale nemohla chodit. Bude vůbec někdy chodit? Nevědělo se. Tehdy jsem její mamince napsal: Posílám svůj příspěvek v pevné víře, že jednou bude Zuzka sama chodit. A až se to stane, určitě mi dejte vědět a já se k vám přijedu – doslova přes celé Čechy – podívat. Vezmu ji za ruku a řeknu sám sobě: „Sny se mají plnit, od toho jsou“.

Letos na jaře jsem se dozvěděl, že Zuzka skutečně chodí. Trochu nejistě a musí ji někdo držet za ruku, protože se jí stává, že nenadále padá. Jenže – po několika letech s pomocí rehabilitace, významné metody s podivným názvem TheraSuit, hippoterapie a s vytrvalým úsilím maminky – chodí! Tak jsme si dali schůzku a bylo to moc milé setkání. Zuzka je – na rozdíl od mnoha jiných malých holek – velmi komunikativní, společensky odvážná a vlastně již zkušená partnerka, s níž můžete mluvit o nejrůznějších věcech. Nyní se plánuje, že bude účinkovat i ve filmu, který bude pokračováním českého filmu „Gump - pes, který naučil lidi žít“. Tentokrát to však bude jiný příběh… - a víc nesmím prozradit.

Promiňte celý tento dodatek, který sem vlastně nepatřil, ale stalo se něco, co jsem si docela hodně a dlouho přál a ačkoliv jsem se o to nezasloužil, mám radost, že se to stalo. Jen ještě na dokreslenou: 14 dní intenzivní rehabilitace, která je pro Zuzku tak důležitá, stojí asi 66 tisíc. A pojišťovna ji nehradí. Přitom by bylo ideální podstoupit ji čtyřikrát ročně. A když je maminka samoživitelka a má ještě jednu dceru, tak to prostě bez pomoci stovek dobrých lidí a slušných firem nejde. Proto pro Zuzku získává peníze od různých nadací.

Vy hádejte město a já přidám další ze svých aforismů (nemusíte souhlasit): „Co vlastně může člověk ve stáří dělat naplno? Hlavně dobré skutky.“ Ve vlastní rodině, ve vlastní obci a klidně i po celé zemi. Nemusí jít vždycky o peníze. Každý z nás starších má přece takové množství životních zkušeností, znalostí, dovedností atd., že pro nás je snadné pomoci, či aspoň poradit skoro každému skoro v každé situaci.