Malá slečna se vrátila ze školky a na všechny otázky odpovídá jednoznačně, že nic. Tak naléhám, že přece něco se dělo, třeba jste se naučili něco nového?
„Jo, vzpomínám si.“
„A co to bylo, básnička, písnička nebo hra?“
„To ne, jenom jedno škaredé slovo, ale to se nemá říkat.“ Důvěrně dodává a navrhuje, ať se skloním k ní, že mi ho pošeptá. Odmítám, když je to něco škaredého, tak to ani nechci slyšet.
Ona chvilku přemýšlí a pak obrací list.
„A víš, že včera Alíček stál v koutě?“ Podivuji se, vždyť Alíček (oblíbený plyšák), ten je přece hodný. Něco provedl?
„Jo, nechtěl uklízet hračky!“
„Řekla jsem: Okamžitě, ale okamžitě ten binec tady bude uklizený!“
„Ty jsi mu to přikázala a on neposlechl?“
„Neposlechl a řekl, že se na to může vysrat!“
„Fuj, to řekl? A co ty na to?“
„Jak jsem mu jednu lupla na zadek, tak se zastavil až v koutě. A ještě na Večerníčka měl zaracha!“
Tak a bylo to venku. A i ten včerejší večer jsem uviděl v jasnějších barvách.