Vnouček má dluhy. Chudáček malinký. Musíme mu pomoct. To si řekne nejeden prarodič.

Vnouček má třiatřicet let, průměrný příjem, jen při současném zvyšování životních nákladů přestal být schopen hradit své závazky. A že jich má: auto na leasing, hypotéku, dva menší spotřebitelské úvěry.

„Mám to těžké, babi. V práci mi nepřidali už pět let. A vám teď pořád zvyšují důchody, co vlastně s těmi penězi s dědou děláte?“

Tak toto řekl dotyčný své babičce. Ta je zoufalá. Má vnukovi přispět? Uhradit některý z jeho dluhů? Klidně by mohla, když s manželem dají dohromady své dvě penze, vůbec si nežijí špatně, v tom má  vnuk pravdu. Jenže způsob jejich nakládání s penězi je od toho jeho naprosto odlišný.  Hospodaří skromně, žijí v rodinném domě, mají na zahradě ovoce a zeleninu, každý měsíc odkládají tisíce. „Zbláznila jsi se?“ křičí na ni manžel. Ten zastává názor, že mladí žijí rozmařile a že si za dluhy zodpovídá každý sám. „Peníze odkládáme pro sebe, však jsme se dohodli, že až bude zle, půjdeme do toho pěkného nového soukromého domova pro seniory a zaplatíme si tam hezký velký pokoj. A barák po nás rodině stejně zůstane, tak ať si ho pak prodají a peníze rozdělí,“ připomíná.

Podobná situace se odehrává v mnoha rodinách. Rodina je totiž první instance, na kterou se lidé obracejí, když jsou ve finančních malérech. Je to správně? Nebo je to prosté zneužívání, útočení na city?

Z nedávného průzkumu společnosti Kantar vyplynulo, že finanční výpomoc v rodině rok od roku sílí. Za poslední rok se s prosbou o půjčku na své příbuzné obrátil každý čtvrtý Čech. V krizových situacích a z případných finančních potíží pomohli každému pátému dotazovanému. Ve třiceti šesti procentech případů se lidé obrátili s žádostí o pomoc na své rodiče. Jde o dospělé lidi, takže je jasné, že většinou jde o rodiče vyššího věku, nezřídka ty, kteří jsou v penzi nebo se do ní chystají.

Do finančních problémů se dostávají jejich synové, dospělí vnukové.

„Dlouhodobě děláme analýzy zadlužených lidí. Muži jsou podle mě dobrodružnější, více riskují a zadlužují se více ve věku, kdy jsou ještě mladí, kdy neodhadnou své možnosti. Půjčí si a pak to nejsou schopni splácet,“ uvedla Jarmila Veselá, jednatelka společnosti InsolCentrum.

„Problém mají lidé, kteří si netvoří finanční rezervy a v případě problémů odkládají hledání řešení,“ potvrzuje David Šmejkal z Poradny při finanční tísni.

A právě to jsou případy lidí, kteří si často myslí, že když bude nejhůře,  pomohou rodiče či prarodiče.

„Nikdy by mě nenapadlo, co na stará kolena budeme řešit. Dcera nám řekla, že jsme sobci, protože si jezdíme k moři a je nám jedno, že její rodina si moře nemůže dovolit. Neustále jsme ji podporovali. Když přišla s tím, že je ve finančním maléru, byli jsme v šoku. Léta předstírala, že si žije dobře, odsunovala problémy, až ji dohnaly,“ vypráví pětašedesátiletá Kateřina.

Její manžel Petr dodává: „Je rozvedená, žije s mladším mužem, on nic moc nevydělává, ona ho podporuje. Žijou si na vysoké noze. Přišla s tím, že jí hrozí exekuce. Syn za ní zaplatil to, co hořelo nejvíce, sepsali smlouvu o splátkách a to se ještě ošívala a divila se, že jí bratr nevěří. Už se s těmi splátkami zpožďuje. Pak přišla za námi a škemrá o další půjčku. Je mi z ní špatně. Snažili jsme se děti vychovat dobře a nejsem schopen smířit se s její lehkomyslností a sobeckostí. Když nám vyčetla, že jezdíme k moři, skončil jsem s ní.“

Na druhé straně právě výpomoc v rámci rodiny dokázala v mnoha případech odvrátit velké finanční maléry. „Každý měsíc posílám dceři ze své penze tři tisíce na splátky dluhů, které nasekala. Můžu si to dovolit. Myslím, že pochopila, jak byla hloupá a cítím, že je mi vděčná. Styděl bych se, kdybych jí nepomohl. Člověk přece zůstává rodičem celý život, i když jsou jeho děti dospělé a proto by jim měl být celý život nápomocen,“ tvrdí jednasedmdesátiletý Karel.

Říká se, že k největším neshodám mezi příbuznými dochází kvůli penězům. Zároveň však platí, že v případě finanční nouze často právě rodina dovede hodit takzvané záchranné lano. Problém je v tom, že v poslední době nemálo mladých lidí podléhá pocitu, že senioři se mají takzvaně lépe než oni. Pod vlivem zpráv o navyšování penzí se z některých stávají nepřející ukřivdění sobci, kteří pozapomněli, že generace současných seniorů na své penze léta tvrdě pracovala. A zapomínají i na to, že pomáhat v nouzi je možnost, ne povinnost.