Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko, za zahradou mezi poli, pípá, pípá,nožky bolí...

Tu básničku si pamatuju z raného dětství a vháněla mi tehdy slzy do očí stejně, jako když tatínek vzal do rukou tahací harmoniku a maminka k tomu zpívala o tom, jak "malý hošík černovlasý, své mamince žaloval, že když si na návsi hráli, každý ho odstrkoval.." Není tedy divu, že jsem se o naše jediné malé kuřátko bála, vždyť na něj číhalo tolik nebezpečí.

Když jsem koncem srpna před odjezdem na dovolenou pouštěla slepice, myslela jsem, že kvočna s kuřetem zůstanou v kurníku. Nasypala jsem jim tam jáhly a dolila vodu, ale najednou koukám, že kvočna kráčí po žebříčku ven a kuře si nese sebou na zádech. Než jsem stačila vytáhnout mobil a vyfotit si to, už byli venku. Škoda, byl by to parádní snímeček. No ale když holt musí kvočna s kuřetem mermomocí ven, i když zrovna prší, je to jejich volba, já to s nima myslela dobře. Ale na to mi asi jak se říká "se.. Bílej Tesák", že jo a navíc se říká, že "Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly". A to můžu potvrdit... Takže si ty svoje dobré úmysly nechám pro sebe a radši jsem vzala na vědomí, že se pipina s kuřetem už zařadila do stejné kategorie, ve které jsou třeba naše kočky. Ty sice miluju, ale mohou si dělat co chtějí a já se jim v tom nesnažím bránit. Vždycky jim jenom do kožíšku za uchem zašeptám přání, aby na sebe dávaly pozor, aby se jim nic nestalo, a taky že vím, že je to jejich život a co si s ním udělají, je jen a jen jejich věc. A pak jsem vždycky ráda, když se mi z toulek vrátí v pořádku domů. 

Po dalším měsíci už nám z kuřete vyrostl puberťák. Už to není ta roztomilá nadýchaná kulička, ale nohatý výrostek. Sice se ještě pořád ozývá kuřecím pípáním "Čip, čip, čip" a podle toho mu tak i říkáme, a taky se ještě stále drží u maminky, ale jinak už je to pěkně velké kuřátko. Má legračně bílou hlavu a připomíná mi tím supa. Škoda, že mu brášku snědla kočka, mohli být jako Chip a Dale z Rychlé roty z kreslených příběhů pro děti. No uvidíme, kdo ví, co nám z něj vyroste?