Diváci ji milovali, protože sice byla krásná, ale jinak než její tehdejší stejně slavné kolegyně Adina Mandlová, Lída Baarová, Hana Vítová a další. Zatímco ony byly krásné, až z nich šel trochu strach, Nataša byla půvabný, veselý diblík. Původně se jmenovala Hodáčová, pocházela z velmi bohaté a vzdělané rodiny. Jako umělecké jméno si vybrala příjmení svého dědečka historika Jaroslava Golla. Říká se, že ze všech předválečných českých filmových hvězd byla nejvzdělanější a nejinteligentnější, ovládala několik jazyků, studovala v Anglii. Herectví ji tak lákalo, že ho studovala soukromě. Po pár malých roličkách ji režisér Miroslav Cikán svěřil příležitost ve snímku Příklady táhnou. Všiml si ji režisér Martin Frič a pak už se zrodila hvězda. Když natočila film Eva tropí hlouposti, nebyl snad nikdo, kdo by ji neznal, dívky chtěly vypadat jako ona a muži chtěli ženu jako je ona.

Následovaly další filmy, jenže ty se natáčely v domě války. A to byla doba pro české herečky krutá. Jestliže se nechtěly stáhnout do ústraní a natáčely, obnášelo to více či méně četná setkání s nacistickými pohlaváry při společenských akcích i nabídky na natáčení v Německu.

Nataša Gollová a Karel Höger ve filmu "Okouzlená" z roku 1942.
FOTO: ČTK

Nataša Gollová v té době neměla jednoduchý ani osobní život. Její manžel herec František Vnouček dával přednost mužům, jenže v té době bylo zvykem homosexualitu tajit, tak se oženil. Nataša Gollová se cítila být podvedená a tak nebylo divu, že si našla někoho jiného. Byl to Němec Willy Söhnel, který sice byl v německé straně NSDAP a za protektorátu měl v Praze na starost dozor nad filmaři a snímky, které tehdy vznikaly, na straně druhé se potrvrdilo, že mnoha lidem pomohl a před nacisty je zachraňoval. Nicméně ani tento vztah nebyl idylický, protože Nataša Gollová nebyla jeho jedinou známostí.

A pak skončila válka. Začalo účtování. Každý si začal všímat, co kdo během okupace dělal, jak se choval, s kým se stýkal. A partner nacista se neodpouštěl. Oblíbená krásná Nataša najednou byla nazývána kolaborantkou. Lidé ji nadávali, když šla po ulici. Nakonec jí pomohlo aspoň to, že působila jako dobrovolnice v Terezíně a pomáhala tam zvládnout epidemii tyfu, přičemž se sama nakazila a byla dlouho v nemocnici.

Nataša Gollová, herečka. Na snímku v roce 1933 před nástupem
do angažmá v olomouckém divadle.

Narozdíl od Lídy Baarové či Adiny Mandlové nebyla souzena, ale přestala dostávat práci. Až v roce 1947 se jí podařilo dostat příležitost v Jihočeském divadla, poté si vzala jeho ředitele. A opět malér. Zjistila, že manžel pije poněkud více než je společensky únosné. Vrátila se do Prahy. Přimluvil se za ni Jan Werich a tak dostala roli Sirael ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Začala znovu hrát v divadle, občas přišla role ve filmu, ale její sláva se už nevrátila.

Mladší lidé si ji pamatují z filmu Drahé tety a já z roku 1974, kdy hrála veselou potrhlou tetičku. Jenže v té době už dávno nebyla bezstarostnou kráskou, která ve filmech popíjí a tančí. Trápilo ji revma, nohy ji otékaly tak, že musela skončit s divadlem. A také pila. V alkoholu zřejmě hledala útěchu a zapomnění, protože neměla děti ani moc přátel. Zemřela ji maminka, známý, kterého ubytovala, ji nakonec podvedl tak, že přišla o byt. Bylo jí sedmdesát šest let, když zemřela v domově pro seniory.

Její příběh sice může na leckoho působit smutně, ale v takovém případě je fajn podívat se na některý z jejích filmů. A hned přijde úsměv. Byla tak milá, krásná, legrační a šarmantní zároveň. Tak si ji pamatujme takhle, ne jako nemocnou osamělou paní.

Byly krásné, talentované, úspěšné. Všichni je obdivovali. Přesto se však jejich životy nedají označit za bezstarostné a zábavné. Mnohdy spíše naopak. Seriál „Ty, které jsme milovali“ popisuje příběhy idolů, o nichž se už v mladé generaci moc neví.