Vůbec mě to nepřekvapilo. Organizování nejrůznějších užitečných spolků, sdružení, korporací a hnutí je Oskarovou celoživotní vášní. Pamatuju si, že už v páté třídě na základce ustavil partu, která chodila do lomu za hřbitovem kouřit Partyzánky. Na gymplu pak například usiloval o založení Unie srdcí zlomených Květuškou Svobodovou. Ta měla spojit všechny frajery, kteří se pokusili sbalit nejhezčí holku ze školy, ale byli odpálkováni, neboť krásná Květa už chodila s Jaroslavem Tachecím ze třetí B. Přestože bleskurychlé kopačky jsme od Květy dostali prakticky všichni, Oskarovi se tenkrát nepodařilo nikoho ke členství ukecat. Tak alespoň začal šířit fámu, že Tachecí se Svobodkou spolu strávili dvě noci na chatě, aniž by došlo k erotickým důvěrnostem, takže my odmítnutí bychom měli založit Veřejný výbor pro potírání Tachecího sexuálního břídilství. To ale skončilo ještě hůř, urostlý třeťák Tachecí si Oskara vyčíhal o velké přestávce na záchodě a dal mu pár krátkých svižných po hubě.

Nezlomen touto fyzickou újmou v ranně postpubertálním věku ale Oskar v organizačních aktivitách pokračoval. Pokud vím, již v počátcích svého studování na Pedagogické fakultě založil s několika spolužáky budoucími učiteli Sdružení nepřátel rodičů a školy. Současně stál u zrodu dalších pozoruhodných seskupení, například Spolku hezounů, na kterých to není vidět, Klubu konzumentů smrdutých sýrů, Sdružení něžných sadistů, Asociace profesionálních amatérů, Klubu nudných mamlasů a podobně. Oskar prostě odjakživa v sobě měl a stále má zakódovanou touhu shromažďovat kolem sebe jedince podobných názorů, zájmů, schopností a cílů, utvořit z nich kolektivitu a postavit se do jejího čela. Je to člověk výmluvný a přesvědčivý, vybavený vůdcovskými schopnostmi. Až mě jímá hrůza z představy, že by se byl býval dal na politiku (což ale naštěstí odmítal s argumentem, že on přece hodlá lidem pomáhat a nikoliv je nasírat).

Některé Oskarem založené zájmové skupiny se skutečně ukázaly být užitečnými. Třeba jeho Spolek přátel pátečního piva, jehož jsem měl čest být členem. Spočíval v tom, že parta lidí, kteří denně dojížděli lokálkou z naší vsi do města za prací, se vždy po pátečním návratu odebrala přímo z nádraží do restaurace U Šimků na jedno pracovní týden splachující pivko. Vyvinul se z toho oblíbený rituál, proti němuž nakonec nebrblaly ani naše manželky a družky. Jen jediný detail Oskarovi nevyšel. Plánoval totiž, že s námi na to pivku zaskočí i posádka vlaku, tedy pan strojvedoucí a paní průvodčí. Ti to ale odmítli s trapným odůvodněním, že přece ještě vezou lidi do šesti dalších vesnic.

Když šel Oskar do penze, jeho žena Monča si uštěpačně mnula ruce: „To jsem zvědavá, koho ten můj pošuk teď bude organizovat. Možná nějaký třaslavý dědky, aby v zimě v parku sypali ptáčkům.“ Jenže to zkušeného sdružovacího mazáka hrubě podcenila. Prvním jeho počinem bylo založení Konfederace vzájemně se informujících gerontů. To je skvělá věc. Sedím třeba u televize, čučím na dvoutísícísedsdmistýpadesátydruhý díl seriálu a v telefonu mi cinkne skupinová zpráva vložená některým z konfederantů: „V Albertu zlevnili vanilkový pudink o dvě koruny.“ Já bleskově vlítnu do textilu, peláším do Alberta, tam zakoupím pět vanilkových pudinků a hurrrááá, ušetřil jsem deset kaček. A navíc mám pocit, že nejsem v tom marasmu života sám, že na stejné straně barikády se mnou stojí řada dalších dědků a babek.

Dále Oskar založil Unii prapotomky rozmazlujících babiček a dědečků, jejímž posláním je ztížit vlastním dětem výchovu jejich vlastních dětí, a Spolek pro potírání malých psů, jenž je zase zaměřen na to, aby z chodníků zmizela malinkatá hovínka všech těch čivav, jorkšírů, ratlíků atd., která starší člověk snadno přehlédne a odnese si je na podrážce domů. A teď tu máme jeho nejnovější dílo v podobě Klubu vzájemných lichotníků. Určitě do něj vstoupím. No jó, vždyť je to už nejmíň třicet let, co mi někdo naposled zalichotil. Jak jsem bez toho mohl žít? Děkuju ti, Oskare, jsi skvělej, úžasnej, nejlepší, nejchytřejší, nejhodnější, největší z velikánů, skutečné světlo světa, prostě klenot. A to ti vůbec nelichotím.