Začalo to tím, že se pohádali, jestli je lepší Batman, Superman, nebo Spiderman. Nestačil jsem se divit, s jakou urputností každej bojuje za svého favorita mezi těmito slavnými superhrdiny, nebo jak oni říkají, supráky: „Můj Batman by tomu tvýmu pavoukovi jednu fláknul atomovou pěstí a ještě by ho přejel Batmobilem.“ „Leda prdlačku, Spiďák by ho tak omotal pavučinama, že by vypadal, jako brontosauří vejce.“ „Cha chá, Suprouš by oba ty vaše srabíky čapnul za flígr, odnesl je do vesmíru a tam s nima třísknul o planetu Krypton.“ No pane jó, ogárci na to jdou drsně, skoro to vypadá na manuální pranici. Musím zasáhnout. Vycházím z předpokladu, že pro kluky jsem uznávanou persónou, ne-li přímo jejich vzorem, a pevným tónem prohlašuju: „Klid, pánové, žijete v bludu a klamu, největším superhrdinou světa jsem totiž já!“

Už si nemyslím, že jsem uznávanou persónou, ne-li přímo vzorem. Ti tři mrňaví skřeti totiž neprodleně po mém sdělení roztáhli ksichty do hurónského chechotu a pištivě se překřikujou: „Jééé, von prej je suprák! Jééé, von je teda asi Strejdoman!“ „Nééé, je to Důchodoman!“ „Nenééé, von je Pupkoman nebo Plešoman!“

Tak dost! Buším pěstí do stolu a upozorňuji ty nactiutrhače, že v téhle chvíli jsem především Pořádněnasranoman a oni by měli opatrně vážit každé slovo. Taky bych se totiž mohl proměnit v Udavačmana a prásknout jejich rodičům, kdo minulej tejden šlohnul fotříkovi cigarety a zkoušel čudit na zahradě za altánem. Anebo kdo před čtrnácti dny hrál v obýváku fotbal s tenisákem a zlomil maminčin milovaný fíkus. „Sice jsem tenkrát vzal vinu na sebe, že jako jsem o ten květináč zakopl, ale teď si uvědomuju, že správnej superhrdina nesmí lhát,“ vyhrožuju.

Pod tlakem hrozby mého nechutného bonzáctví trojice zmlkla, čehož využívám k vodopádu argumentů, proč jsem právě já největší frajer mezi superhrdiny, na kterýho žádnej z těch Batmanů, Spidermanů, Supermanů a bůhví koho ještě, nemá. Je to makačka přesvědčit kloučky, že moje pleš je strašně důležitá z aerodynamických důvodů, neboť vlasy zvyšují odpor vzduchu při poletování povětřím. Nebo že můj vydulý pupek je vlastně jen povolený odpočívající hrudník, který se v případě nebezpečí rychle přestěhuje na své místo do horní části trupu. Není snadné nakecat jim, že moje sedmnáct let stará Škodovka je daleko kvalitnější fáro než celej Batmobil. Tuhle propagandistickou kampaň pak zakončuju expresivní otázkou: „A to si myslíte, že by třeba Superman dokázal ochraňovat lidstvo, kdyby bral takovej důchod jako já? Sám si pochopitelně hned odpovídám. „No vidíte a já to dělám. Například nedávno jsem zařídil, že letos budou mít pod vánočním stromkem nějakej ten dárek i zlobiví haranti. A to je vaše klika, protože jinak by takovým lotrům, jako jste vy, zbyly jen oči pro pláč.“

Hošani po mě pokukujou, leč podezřívám je, že mi to moc nežerou. Ono je taky těžké budovat si aureolu superhrdiny v prostředí, kde vás podráží i vlastní příbuzenstvo. Moc dobře jsem totiž slyšel, co klukům říkali jejich rodiče, když mi je o prázdninách svěřovali k týdennímu pobytu na chatě: „Dobře strejdu hlídejte, hlavně ať ten tučňák neleze na střechu štelovat anténu. Už dvakrát spadnul.“

Dnes ráno se ale stala důležitá událost. Zavolal mi Davídek, což je nejstarší z ogárků a vlastník mobilu. Z jeho nesouvislého zděšeného koktání jsem vyrozuměl, že se přihodilo něco strašného, že je táta asi zabije a jestli bych teda okamžitě nepřijel. Mám to kousek a kluci už čekali u branky. Nic světoborného – hošánci si jen tajně půjčili tátovy klíče, aby si i přes přísný zákaz vzali z garáže vrtačku, kteroužto prý potřebovali k výrobě Batmobilu ze starého kočárku. No a klíče jim spadly do odtokového kanálku pod okapem. Mám na kapesní kudle šroubováček, stačilo vytočit čtyři šrouby na mřížce a bylo po problému. Hřeji se v teploučku vděčných pohledů tří párů očí a vím, že v tuto chvíli jsem pro ně opravdovým superhrdinou neboli suprákem. Větším než Batman, Superman, Spiderman a bůhví kdo ještě.