On vlastně ten den začal již před dvěma týdny, když jsem si pořídila dvě malé psí holky. Ta předešlá mi odešla loni v létě. A když mě potkalo ještě větší trápení v únoru, tak jsem si řekla, že s tím musím něco udělat. A udělala. Přivezla jsem si krásná, bílá stvořeníčka, která si  vyžadují neustálou pozornost. Tu krmení, tu loužička, ale pomalu se dostáváme do formy, my tři holky. Dvě psí bílé chlupaté kuličky a já. Spolehlivě mi zahání smutek.

Ale abych se vrátila k dnešnímu dni. To vám byl tedy den. Neděle, ráno, raníčko vyšlo sluníčko, i já s pejsky venčit na zahradu. Ještě, že mohu jen tak v pyžamu, říkám si, že bych třeba mohla ještě hupnout pod peřinku, ale to je jen zbožné přání. Jdeme do kuchyně, připravit miláčkům snídani a najednou zjistím, že nemám můj řetízek s křížkem. No, zatrnulo mi. Utíkám do koupelny, není, v posteli není. Když dávám granule do misky, na dně se něco blýská. Hurá, je to můj křížek. A kde je řetízek? Lezu po čtyřech, modlím se, aby ho některá nespolkla a byl v pelíšku. Druhé hurá.

Dopoledne svítilo slunce, tak jsem si řekla, že se musím konečně podívat na Husův vrch v Hostomicích. Určitě už kvete hlaváček. Vyrazila jsem na kole, nechala ho u kamarádky a vyšlápla na hlaváčky. Krása, již krásně rozkvetlé, tak jsem je obdivovala a stoupala výš a výš. Těsně pod vrškem se mezi kameny objevily tmavé huňaté ovečky. Zprvu jsem si myslela tmavé srnky, či co. Nevím, kde se tam vzaly, tak jsem se k nim vydala. Když jsem byla až u nich, najednou se objevil statný beran s rohama a rovnou ke mně. No, srdce jsem měla až v  krku. Vedle mě ležel kus klacku, tak jsem po něm hodila a mazala nazpátek. Na nohách jen boty na kolo, klouzalo mi to a jen jsem si říkala, jen ať mě nenabere a nebudu tu ležet rozsápaná. Hurá opět, beran se zastavil a mazal mezi kameny a své ovečky. Tak rychle jsem snad nebyla ze žádného kopce. 

Došla jsem ke kamarádce pro kolo a líčím jí svůj zážitek a ona říkala: My je pozorujeme ze zahrady, někdy na vršek chodí, nevíme odkud. Ale prý je ten beran hodný. Prý... no mně se nezdál, i když, kdybych to věděla předem, tak bych se tak nevyděsila. Třetí hurá - nic se mi nestalo, hlaváčky jsem kromě oveček viděla a vyfotila a domů jsem dojela celá. To vám byl dneska den. Mám já to hodného anděla strážného!

Ještě jsem nafotila teď několik fotek, nejsou ohromující, neboť fotit pejsky je umění. Ta větší je Anetka ze Spořických luk, říkám jjí Milinka a je to bolonka. Štěňátko neposedné se jmenuje Qeuinny ze Spořických luk - bišonka. Občas jí říkáme Šerynka. Jsou krásně bílé, ale když přijdou ze zahrady, mají občas jiné zabarvení. Jsou to antistresoví miláčci. A hlavně naši dva velcí psi je přijali nádherně.

Milí přátelé, přeji vám krásné, zdravé jaro, ať nám svítí slunce nejen na obloze, ale i v duši.