Byl to jeden z nejzrůdnějších zločinů druhé světové války. Ale nestáli za ním kupodivu nacisté, ale totalitní zvůle „z druhé strany“ – sovětští komunističtí pohlaváři.

Při dělení Polska mezi nacistické Německo a Sovětský svaz v září 1939 na základě paktu Molotov-Ribbentrop padly do sovětského zajetí tisíce polských důstojníků. Sovětský diktátor Josif Stalin je posléze označil za "nacionalisty a kontrarevoluční aktivisty" a jediným rozkazem je nechal zlikvidovat. Celkem bylo zastřeleno 15 tisíc polských důstojníků. Svět se o zločinu dozvěděl záhy po vraždách. Před 70 lety, 13. dubna 1943, nacistické sdělovací prostředky zveřejnily informace o nálezu masových hrobů polských důstojníků v lese u vesnice Katyň na západě Ruska německými vojáky.

Berlín označil za viníky hromadné vraždy Sověty, což zpočátku vypadalo jako nechvalně známá hitlerovská propaganda. Moskva hned obvinila z masakru Němce a nepřímo dokonce i polskou exilovou vládu, se kterou dočasně přerušila diplomatické styky. Moskva pravdu přiznala až v roce 1990 během vládnutí Michaila Gorbačova, tedy téměř půl století po zločinu.

Padesát let lží a mlčení

Rozhodnutí k jednomu z nejmasovějších zločinů druhé světové války z března 1940 podepsali sovětský vůdce Josif Stalin, šéf sovětské diplomacie Vjačeslav Molotov a další členové tehdejšího moskevského vedení. Seznamy zajatců připravil Lavrentij Berija, tehdejší šéf ministerstva vnitra. Celkem stalinská policie NKVD postřílela v katyňském lese, v Charkově a na dalších místech na 22 tisíc Poláků. Kromě 15 tisíc vysokých důstojníků byli mezi oběťmi také intelektuálové, policisté a další. Mezi oběťmi masakru jsou podle historiků i přibližně tři stovky Čechů.

Poláci byli internováni v ruském Kozelsku a Ostaškově a v ukrajinském Starobělsku. V dubnu až květnu 1940 byli převezeni do táborů sovětské tajné policie NKVD, odkud byli deportováni k místům hromadných poprav. Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech – Katyň, Ostaškov a Starobělsk.

Pravda o zločinu začala vyplouvat na povrch již během války. Mezinárodní komise vyslaná do Katyně z iniciativy Němců v roce 1943 uvedla důkazy o tom, že důstojníci byli povražděni před příchodem wehrmachtu po napadení SSSR Německem. Také norimberský soud po válce neprokázal německou vinu a sovětská vláda poté zachovala o věci na desítky let mlčení. „V Katyňském lese na podzim roku 1941 prováděly německé okupační úřady hromadné popravy polských válečných zajatců,“ zazněl závěr sovětské komise ke Katyni v roce 1952.

Až v 90. letech byly u ruských vesnic Mednoje a Jamok a poblíž dnes již ukrajinského Charkova nalezeny další masové hroby. Oběti byly popravovány vstoje výstřelem do týla a někteří byli probodnuti bajonetem užívaným výhradně Rudou armádou. Důvodem k likvidaci polských důstojníků prý byla Stalinova touha po odplatě za porážku Rudé armády v roce 1920, kdy Poláci zabránili postupu bolševiků na východ, a Stalinovo rozhodnutí zbavit polský národ jeho intelektuální a armádní elity.

Katyňské prokletí pokračuje

Polský oficiální tisk poprvé otiskl důkaz o sovětské vině za Katyň v únoru 1989. Důkazem byla zpráva komise Polského červeného kříže, která v roce 1943 exhumovala přes 4000 mrtvých z osmi hromadných hrobů v katyňském lese. Dokument dokázal, že polští důstojníci byli zavražděni koncem března až začátkem května 1940, tedy více než rok před německým vpádem do SSSR.

Pravdu, již delší dobu obecně uznávanou na Západě, přiznal až v dubnu 1990 tehdejší sovětský prezident Michail Gorbačov. „Sovětský svaz vyjadřuje hluboké politování nad katyňskou tragédií a prohlašuje, že je to jeden z nejtěžších zločinů stalinismu,“ znělo v oficiální zprávě. Důkazy o zločinu Moskva zveřejnila v říjnu 1992, kdy ruský prezident Boris Jelcin předal polskému prezidentovi Lechu Walęsovi dokumenty a za masakr se omluvil.

V dubnu 2010 zveřejnila na internetu ruská Federální archivní agentura část historických dokumentů o masakru, odtajnění všech dokumentů i pokračování vyšetřování v masakru, které bylo v roce 2004 zastaveno, však Moskva odmítá. V září téhož roku odtajnily své dokumenty také Spojené státy. Z nich vyplynulo, že američtí váleční zajatci už v roce 1943 viděli masové hroby na místě katyňského masakru a pomocí kódovaných zpráv na sovětský válečný zločin upozornili americkou administrativu. Washington ale informaci nezveřejnil, podle některých historiků totiž nechtěl riskovat roztržku s tehdejšími sovětskými spojenci.

Masakr, na jehož místě nyní stojí památník, se dostal do médií ve větší míře také v září 2007, kdy měl premiéru film polského režiséra Andrzeje Wajdy Katyň (Katyń), jehož tématem je osud rodin zavražděných důstojníků. Téma filmu je režisérovi blízké, protože jeho otec Jakub Wajda patřil mezi katyňské oběti.

Začátkem dubna 2010 se obětem zločinu v Katyni poprvé společně poklonili polský premiér Donald Tusk a jeho ruský protějšek Vladimir Putin. Uctít památku obětí se tehdy do Katyně vydal i tehdejší polský prezident Lech Kaczyński. Letadlo, v němž kromě prezidenta byly desítky vysoce postavených politiků, vojáků a duchovních, se ale zřítilo při přistání na letišti ve Smolensku a katastrofu nikdo nepřežil.