Jednalo se v té době o největší výbuch vodíkové bomby, Sověti jej ale později výrazně překonali. Jenže Američané byli první. Se silou 15 megatun trinitrotoluenu (TNT) byla vodíková nálož Bravo, odpálená před 60 lety, 1. března 1954, na atolu Bikini na Marshallových ostrovech asi tisíckrát silnější než atomová bomba shozená na Hirošimu v srpnu 1945. Přesto však byla čtyřikrát slabší než sovětská vodíková Car-bomba z října 1961, která měla sílu asi 50-60 megatun TNT. Zkouška tehdy vyvolala zemětřesení a silný mezinárodní odpor vůči podobným testům.

Ale zpátky k americké bombě. Velice silný účinek pumy, třikrát větší než se čekalo, vedl spolu s dalšími faktory k nejhoršímu radioaktivnímu zamoření, které způsobily USA. Radioaktivní spad i ionizující záření zasáhlo stovky obyvatel atolů Rongelap, Rongerik či Utirik (vzdálených 150 až 450 kilometrů od epicentra), 23 rybářů japonské lodi Šťastný drak, která byla v době zkoušky ve vzdálenosti asi 140 kilometrů (jeden z nich, Aikiči Kubojama, následkům záření hned podlehl), a posádky dalších lodí.

Princip vodíkové (termonukleární) bomby je založen na slučování jader těžkých izotopů vodíku. Energii potřebnou k překonání jaderných sil, které slučování brání, může vodíkové bombě dodat výbuch klasické nálože, při němž se prvky štěpí, nikoliv slučují.

S myšlenkou, že při slučování lehkých jader se uvolňuje více energie než při štěpení jader těžkých, přišli němečtí fyzikové Hans Bethe a Carl von Weizsäcker krátce před vypuknutím druhé světové války. Pokoušeli se tehdy vysvětlit, odkud bere Slunce svoji energii. Idea bomby, která by k zahřátí syntézní směsi využila jaderného výbuchu, se pak zrodila během války v hlavě maďarského fyzika žijícího v USA Edwarda Tellera. Podklady k jejímu sestrojení propočítal rodilý Polák Stanislaw Ulam.

Američané pak v listopadu 1952 uskutečnili první termojaderný výbuch, ale jejich neforemná bomba Ivy Mike, která dosáhla síly přes deset megatun TNT, byla vojensky nepoužitelná. Narozdíl od tekutého deuteria, které bylo použito v Ivy Mike, využívala bomba Bravo jako palivo pro fúzi deuterid lithný, což ji umožňovalo transportovat.

Bombu Bravo tvořil velký válec o hmotnosti 10,7 tun, délce 4,5 metru a šířce 1,4 metru. Bomba byla zasazená do věže na umělém ostrově vybudovaném na útese ostrova Namu na atolu Bikini a v 6:45 tamního času odpálena.

Když bomba detonovala, vznikla v průběhu jedné sekundy ohnivá koule o velikosti asi pěti kilometrů, která byla viditelná z atolu Kwajelein vzdáleného 450 kilometrů. Exploze zanechala po sobě kráter o průměru dva kilometry, jenž byl hluboký 75 metrů. Jaderný hřib dosáhl během minuty výšky 15 kilometrů a zastavil se za pouhých šest minut po explozi až ve výšce 40 kilometrů nad Zemí.

Radioaktivní spad se rozšířil východně na obývané atoly, ze kterých až tři dny po explozi evakuovalo americké námořnictvo přes 200 ostrovanů a 28 tamních amerických vojáků kvůli nevolnostem (později některým postiženým vypadaly nehty a vlasy). Kvůli následným zdravotním potížím, obdržela řada obyvatel Marshallových ostrovů kompenzaci od americké vlády. Spad zasáhl Austrálii, Indii, Japonsko a dokonce i USA a části Evropy.