K oblíbeným výrokům pana Kubišty patřilo tvrzení, že je úplně jedno, jestli jsou lidi kurvy, čerti nebo andělé, hlavní je, aby mezi nimi bylo teplo. Třeba o místní královně drben paní Božtičkové, kuchařce v hospodě Na rybníčku, tvrdil, že má sice místo huby vodíkovou bombu, ale kdo někdy jedl její koprovku, ten se na chvilku ocitl v rajské zahradě. Obecní opilec, rváč a průserář Janeba byl zase podle něj sice cáklej supermagor jemuž permanentně kape na karbid, ale jehož zlatým instalatérským ručičkám by měl být na návsi postaven oslavnej pomník. Starej Kubišta prostě identifikoval a pojmenoval všechny spoluobčany vesničky naší rodné a vůbec né střediskové. Jeho názvosloví bylo přesné a jednoznačné. Například místní lehká žena Kamila B. byla podle něj obětavá ošetřovatelka samčích pudů, řídící učitel pan Táborský Sokrates, co si neumí zavázat tkaničky, hajný Jandák něžnej koloušek převlečenej za Tarzana. A tak dál, pro každého měl svou trefnou charakteristiku.

Přiznávám, že mě tohle Kubištovo poetické vnímání lidí celoživotně ovlivnilo. Vždycky když jsem potkal někoho, kdo v mém žití hrál nějakou roli, snažil jsem se ho také tak metaforicky vystihnout. Někdy se to povedlo, ale dost často taky ne. Třeba když jsem ještě chodil se svou první ženou Majdalénou, nemohl jsem se rozhodnout, zda ona je hebkým bezbranným plyšáčkem vycpaným něhou, nebo barevným motýlkem třepetajícím se ve sluneční záři nad sedmikráskou. No a poměrně brzo po svatbě jsem zjistil, že je to mrňavej Napoleon, napěchovanej střelným prachem. A jakoby toho nebylo dost, stejně jsem se sekl i ve druhém manželství s Klárou. U ní mě v časech námluv zase imponovalo, jak ochotně, oddaně a bez protestů mě doprovází na všechny akce s kamarády. Chodila se mnou třeba i na mariášové seance, mlčky sedávala po mém boku a decentně ucucávala svůj alkohol. Kluci mi ji záviděli. Říkávali: „Ty se máš. Naše ženské držkujou, že už zase táhneme na ten pitomej karban, ale ta tvoje to tak nádherně toleruje.“ Byl jsem pyšnej a v duchu jsem si Klárinku pojmenoval podle slavné trampské písničky Jerry, vlčák věrný. Jenže po nějakém čase se ukázalo, že můj vlčák Jerry není ani tak věrný mně, nýbrž právě onomu ucucávání alkoholu…, abych to zkrátil, dnes Klára spokojeně žije v jistém malém městečku ve Středočeském kraji a štamgasti místních restaurací jí tam prý láskyplně přezdívají Ta naše násoska.

Nicméně ani tyto neúspěchy mě neodradily od toho, čemu říkám Kubištův odkaz. Tedy od metaforického neboli přeneseného pojmenovávání lidiček v mém blízkém okolí. Strašně mě to baví a myslím si, že mě to s těma lidičkami zároveň vnitřně sbližuje. Že to – jak říkal starej Kubišta – vytváří ono důležité mezičlověčí teplo. A tak například kamarád Bedřich je pro mě mocný kondor se srdcem kolibříka, kamarád Milda nejlínější z workoholiků, kamarád Ota zase nejhodnější sadista ve vesmíru. Jirka je pro mě lyrický básník epických plání a jeho váhavě opatrná manželka záchranná brzda nadbytečného pokroku. Ukecaného Viktora jsem si klasifikoval jako nositele Nobelovy ceny za vynalezení vzduchu, jeho ženu Lídu za cherubína v tygří kůži. Luboš je generální ředitel všech fantasmagorických projektů a Láďa mu v tom úspěšně asistuje jakožto mimozemšťan z planety, která nikdy nebude objevena. A tak dále. Mimochodem, Láďovy vnučky, šestiletá dvojčátka Sárinku a Esterku, které s námi loni v létě byly na rybách, jsem si zatím pracovně klasifikoval jako roztomilé zbraně hromadného ničení a jsem zvědav na jejich další vývoj.

Nedávno se mi o starém panu Kubištovi, dejž mu pánbůh lehké nebe, zdálo. Zrovna mu do jeho prodejny Smíšené zboží přivezli – a jak taky jinak – smíšené zboží. My vesničtí výrostci jsme se zájmem sledovali kterak si všechny ty krumpáče, hrnce, košťata, pastelky, sešity, nitě, košíky a kdovícoještě odnáší z náklaďáku do skladu a strašně jsme ho obdivovali. Najednou se zastavil, vztyčil moudrý ukazováček a pronesl: „Hlavně, vy kluci ušatý, nezapomeňte, že, lidi můžou bejt kurvy, čerti nebo andělé, ale důležité je, aby mezi nima bylo teplo.“